TRIP

Jen rychle, co se mi honí hlavou. Tohle není blog, ty už nepíšu, tak to nebudu to po sobě znova číst, ani opravovat.

Včera jsme byli s kamarádem a jeho dcerou na motorkách na tripu. Ten kámoš je dobrej chlap, férovej a mám ho jako člověka rád. Stavěli jsme spolu motorky, to nás baví, i když každej máme svý mouchy, no co si budem, že jo? No a ten kamarád má dceru, kterou jedna stopa úplně pohltila, je s ní sranda, zatáčky řeže mnohem líp než kdejakej profík, fakt se nebojí a to jezdí teprve druhou sezónu. A taky je to kočka, jenže o polovinu mladší než já.

Kámoš říkal, že se na mě pořád ptá, jestli pojedu, když se s dcerou někam na mašinách chystá. No a včera to stálo za to. Měli jsme jet jen kousek a nakonec z toho bylo skoro 300 kilomerů. Já jako starej dědek mám někdy problém usedět stovku, ale včera, když jsem jel na konci toho našeho štrůdlu a koukal na tu krásnou mladou holku, jak je přilepená v sedle, jak se jí tam ten zadeček kroutí a jak jí vlajou culíky z pod přilby, bych jel klidně dalších sto mil.

Pod Kaštanem jsme si povídali, ukazovali si v mobilech fotky a lehce se dotkli rty, když se táta nedíval. Mám slabost pro holky na motorkách, obdivuji je, ale Klára je víc, nejen když si rozepne kombinézu, ale vždycky, no a když sedne za to její pětikilo a otočí gripem, je to pro mě extáze smyslů. No a tak mi to včera všechno nějak celý zamotalo hlavu.

Mám rodinu, skvělou, hodnou ženu, kámoše, kterýho bych neměnil, ale taky mám touhu jet s touhle holkou někdy na vyjížďku sám, protože ona chce jet se mnou taky sama. Naše vzájemná náklonnost je tak vysoká, že bychom si asi určitě někde zašukali a nedej bože, se pak zamilovali a to by byl průser …

A tak řeším těžký dilema. Nechci se jí vzdát, ale taky nechci všechno posrat. Motorku prodat nechci, o rodinu a kámoše taky přijít nechci, ale jí chci každým dnem víc.

Jak teď z tohodle všeho do prdele ven?