Domácí nahota.

aneb cesta z dětského ráje k „ufo-plážím“

Vyrůstala jsem v prostředí, které nebylo ani úzkoprsé, ani přehnaně liberální – zkrátka tak akorát. Se sourozenci jsme tvořili věkové stupínky, ale ve vaně jsme se bez problémů mačkali společně a v zimě se bok po boku nahřívali pod horským sluncem. Díky tomu dnes vím, že kluci mají pindíka a holky pipinky. Jako malé děti jsme běhaly nahaté po domě, na zahradě, a dokonce i venku u rybníka. Nahota sice byla přirozená, ale o sexu se u nás doma v podstatě nemluvilo. Jedinou výjimkou byl táta – veselá kopa, který občas prohodil nějaký ten lechtivý vtip, zatímco máma ho hned s úsměvem krotila.
Byla to jiná doba; přirozená věc, nad kterou se nikdo nepozastavoval a nikdo kvůli ní nemoralizoval a nepropadal hysterii jako dnes. Vůbec jsme nad tím nepřemýšleli, neznali jsme stud a neřešili jsme, jak vypadáme nebo co si kdo myslí. Byli jsme prostě svobodní, šťastní ve své kůži a brali to jako samozřejmost. Tehdy nás ani nenapadlo, že by tento věk nevinnosti měl někdy skončit.

Tím, jak jsem rostla, se ale začaly postupně objevovat pomyslné hranice. I když jsme doma jako holky dál klidně běhaly jen v kalhotkách, na dovolených v Bulharsku, kam jsme jezdili za mořem, už platila jiná pravidla. Jako dítka školou povinná jsme už byli svázaní tehdejší morálkou a předsudky, které nás učily, že tělo se má na veřejnosti schovávat.
Místo přímo na pláži jsem se tak do suchého dostávala v úzkých převlékacích kabinkách. Bojovala jsem tam s nepříjemně mokrými a studícími plavkami – nejdříve v bezpečném doprovodu rodiny, a později, když se mé tělo začalo měnit, už jen s mámou a sestrou.
Přestože jsme cestou k vodě denně míjeli cedule s nápisem „FKK“, naše deka vždycky skončila v bezpečí té klasické, textilní. Přesto mě to k té pomyslné čáře v písku podvědomě táhlo. Z čisté dětské zvědavosti jsem pokukovala, co se za tou neviditelnou hranicí vlastně děje. Co tam ti lidé bez plavek dělají? Žijí tam jinak?
V mých představách to byl úplně jiný vesmír. Přemýšlela jsem, jestli tam lidé bez těch gumiček a šňůrek plavek vůbec dokážou normálně plavat, nebo jestli se tam třeba i jinak mluví a jí. Bylo pro mě záhadou, jestli se ti lidé vůbec někdy oblékají. Představovala jsem si tu hranici jako neviditelnou stěnu – na naší straně byl svět barevných trikotů, nafukovacích lehátek a spořádaných rodin, zatímco za tou čárou začínala divočina obývaná podivnými, svobodnými tvory.
Skutečný šok ale přišel až po jedněch prázdninách, kdy mi kamarádka mezi lavicemi jen tak mimochodem vyprávěla, že s rodiči chodili denně na nudapláž. Zůstala jsem na ni koukat úplně vyvalená, jako by mi právě oznámila, že její rodiče jsou tajní agenti z Marsu.
Bylo to neuvěřitelné. Ačkoliv uběhlo jen pár let od doby, kdy jsem sama běhala u rybníka nahatá na očích všech a nepřišlo mi na tom nic zvláštního, ten neviditelný tlak okolí a nově naučený stud už vykonaly své. V ten první okamžik mi její vyprávění přišlo divné, nepatřičné, a dokonce až odporné. Moje dětská mysl, už částečně „zformovaná“ společností, najednou odmítala přijmout, že by se někdo mohl dobrovolně vystavovat bez plavek před cizími lidmi.
Můj svět se v tu chvíli otřásl v základech. Do té doby jsem totiž žila v přesvědčení, že za ty cedule „FKK“ chodí jen nějací podivní UFOuni. A najednou tu přede mnou seděla holka, se kterou jsem si půjčovala pastelky, a úplně klidně mluvila o tom, že tam patří taky. Ta hranice mezi „námi“ a „jimi“, kterou jsem si v hlavě tak pečlivě vystavěla, se v jedné vteřině s hlasitým křupnutím sesypala.
Dnes, s odstupem mnoha let, se za svou tehdejší reakci upřímně stydím. Sama sobě to omlouvám a svaluji to na tehdy probíhající pubertu, která mi nasadila brýle falešného studu a potřebu se proti všemu „jinému“ vymezit. To, co mi jako malému dítěti přišlo jako největší svoboda, jsem pod vlivem dospívání během několika málo let najednou vnímala jako něco nepatřičného.
Jenže když si dnes pročítám některé internetové diskuze nebo reakce na téma rodinné nahoty, zjišťuji, že ten můj tehdejší „odpor“ u mnoha lidí přetrvává až do dospělosti. Stačí jedna zmínka o tom, že se děti koupou společně nebo že táta doma chodí v trenkách, nebo dokonce bez trenek, a strhne se lavina, ze které mrazí. Jako by se z přirozeného lidského těla stal nepřítel číslo jedna.
Naprosto uznávám a respektuji právo každého z nás žít podle vlastních představ. Chápu, že naše vnímání soukromí a těla je hluboce ovlivněno výchovou, morálkou, nebo vírou, kterou vyznáváme. Každý má mít možnost nastavit si doma taková pravidla, ve kterých se cítí bezpečně. Co mi ale vadí, je ta narůstající potřeba okamžitě odsuzovat ty, kteří žijí podle odlišných vzorců.
Fascinuje mě, jak rychle dokážeme v diskuzích vinit druhé z nevhodného chování jen proto, že jejich míra svobody a přirozenosti neodpovídá té naší. Je načase si uvědomit, že odlišnost není hrozba. Pokud někomu vyhovuje u vody plavky neodkládat, je to jeho volba. Ale neseberme těm ostatním ten pocit radosti a přirozenosti, který jsme jako děti u rybníka brali za naprostou samozřejmost.
Vždyť nakonec jsme to pořád my – nazí, byť pod všemi těmi vrstvami morálky a oblečení.
A co Vy? Podařilo se vám tu dětskou svobodu a přirozenost udržet i ve své dospělosti a ve své rodině, nebo u vás doma (obrazně řečeno) plavky nikdy neodkládáte? Napište mi komentář, nebo rovnou vzkaz. Budu za ně ráda a pokusím se všem odpovědět.