Proč jsem zahodil anonymitu

Na amatérech už jsem nějaký pátek. I s přestávkami zhruba šestnáct, sedmnáct let. Vystřídal jsem spousty nicků, včetně jednoho párového, který jsme si založili s bývalou partnerkou. A za celou tu dobu jsem se skrýval za absolutní anonymitu. Na profilovce maximálně péro, nevyplněné údaje, galerky nafocené tak, aby nebyla vidět ani čárka z tetování, který by mě mohly identifikovat. Dělal jsem to jak ze strachu, že by mě mohl poznat někdo známý, tak i kvůli té svobodě, který ten anonymní profil skýtá. Kdy se člověk může chovat v podstatě jak chce, hrát různé role, neřešit následky nějakých činů. Ať už se jedná o domluvenou schůzku, na kterou nedorazím, nebo vytáhnutí fotek od někoho, komu pak na oplátku nepošlu nic zpátky. Chování jako hovado v chattech a nebo soukromých zprávách je pak už kapitola sama o sobě. A když se takový anonymní profil proflákne a nikdo už ho nebere vážně? Stačí založit nový a jede se dál. Viz ta záplava fake profilů holek, co se snaží tahat kredity a prachy z naivních honibrků, kteří jsou tak blbí, že to těm pár dní starým profilům (většinou jen pár hodin) žerou a slintaj nad nima. Když jsem si založil před tou drahnou dobou svůj první nick na téhle platformě, bylo to čistě ze zvědavosti. Nakukovat sem jsem chodil samozřejmě už dřív, ale k registraci jsem se dlouho odhodlával. Hlavně z důvodu, že jsem bydlel stále u rodičů a dělil se v té době o jeden počítač s ostatními sourozenci. Takže soukromí u toho, co se děje na monitoru bylo vzácné. Ale s nákupem vlastního notebooku se mi otevřel i tenhle svět. Hned první den jsem nahrál i svou první galerii, natočil i první video a s velkým očekáváním, kolik se na mě sesype nadržených žen jsem několik hodin seděl přilepený k obrazovce a aktualizoval stránku. No, bylo to těžký zklamání. Hodnocení přišlo sice hodně, ale s těžkou převahou mužské populace, což bylo pro mé devatenáctileté nadržené já zdrcující. Ještě ten večer jsem alba i videa smazal a začal spíš jen tak trollit v chattech a v inzerátech na seznamkách. Takhle se to táhlo spoustu dalších let. Sice jsem se občas s někým sešel, když jsem začal objevovat taje sexu s muži, ale ani ti většinou nevěděli ani po schůzce kdo jsem a jen párkrát se stalo, že bych se s některým sešel opakovaně. Takže i tak zůstala anonymita neprolomena a dál jsem si tu mohl hrát na co se mi zrovna zlíbilo a chovat se jak jsem chtěl a bez následků. Ale v posledních letech, kdy se mi vinou vlastních rozhodnutí a nezodpovědnosti život v podstatě rozsypal pod rukama a sáhnul jsem si na dno, pochopil jsem, že i když je anonymita velice zábavná a bezpečná, není to nic v čem bych chtěl dál pokračovat. Ano mohl bych vystupovat sám za sebe i pod anonymním profilem, ale to pokušení zaběhnout do starých kolejí by neustále svádělo. Nejspíš jsem za poslední roky dospěl, smířil se sám se sebou, svými přednostmi i nedostatky a i když jsem neodhalil jméno, tak zobrazení obličeje, který za tímhle profilem stojí, považuju za obrovský krok. Hlavně teda na stránce s tímhle zaměřením. Vždy když jsem se dříve s někým domlouval na nějaké schůzce, měl jsem hrůzu z toho, že to bude někdo známý a místo abychom si to hezky udělali, budeme na sebe trapně koukat a propadat se studem. Teď jsem ten stud odhodil a musím říct, že je to osvobozující pocit a taky mám jistotu, že i kdybych se domluvil s někým známým, skrytým za nevyplněný profil bez fotky a galerií, budu vědět, že to ten člověk se mnou vážně chce podniknout, i když mě zná. No a taky jsem se více zklidnil. Tím, že mám svůj ksicht hned v profilovce dost koriguje, jak se tady chovám a prezentuju. Už nemám nutkání něco předstírat a hrát si na něco, co by mohl ten profil představovat, ale jednám čistě jen sám za sebe s tím, že když se budu chovat jako kokot, mohlo by to mít i svý následky. Dřív jsem lidi, co se tu neschovávali za anonymitu, bral jako blázny, co si neumí chránit to nejcennější soukromí co vůbec můžou mít. Ale teď? Teď je všechny beru jako ty nejodvážnější lidi, co se tady pohybují, odhodit stud a strach z toho, že je někdo pozná, být vyrovnaný sám se sebou, smířený s vlastní sexualitou a postavit se sám za sebe, to chce sakra odvahu. A jsem pyšný, že jsem po těch letech schovávání kvůli studu, sebral dost odvahy stát se jedním z nich...