Noční zápis... O Nás 🤗💯💙

Je noc.
Ticho, které zní hlasitěji než přes den.
Ležím a píšu, protože tě mám pořád v těle, i když tu nejsi.
Dneska jsem tě cítila dřív, než jsi přišel blíž.
Ten známý tlak v hrudi.
Ten neklid, který se tváří nenápadně, ale já vím své.
Stačilo, abys se na mě podíval.
A už jsem byla otevřená dřív, než jsem chtěla.
Líbí se mi, jak to mezi námi nikdy nezačne náhle.
Ty nespěcháš.
A právě to mě rozkládá nejvíc.
Když jsi blízko, hlídám si dech.
Protože vím, že kdybych ho pustila, prozradil by mě.
Víš přesně, kdy mlčím schválně.
Víš přesně, kdy už to není klid, ale očekávání.
Díváš se na mě tak, jako bys měl čas.
A já ho s tebou ztrácím.
Celý večer jsem měla v hlavě jen jednu myšlenku:
Jaké by to bylo, kdybys se ke mně naklonil ještě o kousek blíž.
Ne proto, abys něco udělal.
Ale proto, abych věděla, že můžeš.
Ta nejhorší a zároveň nejkrásnější část je to čekání.
Ten okamžik, kdy se nic neděje…
a přesto se ve mně děje všechno.
Cítím tě i teď, když píšu.
V tom, jak se mi stáhne břicho při každé vzpomínce.
V tom, jak se mi tělo napíná, i když jen zavřu oči.
Neudělal jsi skoro nic.
A přesto jsi mě rozebral na drobné.
Uspokojení s tebou není hlasité.
Je hluboké.
Rozlévá se pomalu.
Zůstává.
A to je důvod, proč se k tobě pořád vracím ne proto, co děláš,
ale jak mě nutíš čekat.
Teď je noc.
Jsem sama.
A přesto nejsem klidná.
Protože vím, že kdybys byl tady,
stačil by jeden pohled…
a tenhle zápis by skončil dřív, než bych dopsala poslední větu.