Nejsilnější motivace na světě

Kdo neví o čem je řeč, a zajímá ho o čem píšu, podívejte se na předchozí blog. Asi to naráz nedám, a budu se k psaní průběžně vracet, ale uvidíme... hádanka k zamyšlení, hmm. Co nás vede k tomu, že něco uskutečníme a něco ne? Motivaci jako termín obecný, bych připodobnil k matematice a samotnou realizaci k fyzice. Jinými slovy, potřebujeme nějakou základní kostru, nákres nebo jinou definici, co nám pomůže určit, co je potřeba udělat, aby se uskutečnilo něco, co v danou chvíli neexistuje, buď pouze nyní, nebo absolutně. Ve fyzice můžeme využít elektřinu, napětí, v reálném světě to napětí představuje činnost, která se stane hybatelem změn.

A teď si pojďme říct, co není motivace... motivace je klišé, něco co používáme a nedáváme tomu význam, protože jsme nad ním nepřemýšleli nikdy. Ne doopravdy. "Mou motivací je perfektně se naučit anglicky, abych měl lepší práci" Mnohdy se to nestane, protože chyběla motivace? A co teda chybělo doopravdy, aby se to stalo? "Do práce chodím proto, abych měl peníze" To není motivace, to je potřeba. Někdo tu potřebu ale nemá a do práce nechodí, že by neměl motivaci? :-D Zajímalo mě, co napíšete, a jak pak nad tím budete přemýšlet, stejně tak nad pohledem a postojem druhých v komentářích... můžete mít úplně jinej názor a vztah k motivaci, prosím, nechť.

1)Láska

Nebudu se vyjadřovat ke všemu, nicméně začněme u lásky. Pokud ji nemáme, je snad láska naší motivací pro její hledání? Spousta lidí ji chce, ale nedělá pro to nic, nechápe, že jako všechno v životě co za něco stojí, tak je za ní mnoho úsilí. Pokud je láska prostředek sloužící udělat cokoliv či překonat cokoliv, pro sebe či pro milovaného, možná, dejme tomu. Ale není to motivace, lásku nelze vynutit ani vyprosit (a ani vyčekat). Rovněž je láska zdrojem trápení, slz a neštěstí, proto se nemůže stát motivací k pozitivní změně (harmonie ve vztahu však ano). "Životní láska..." možná, než se to začne kazit. "Sebeláska" to mi vychází nejlépe asi. "Nešťastná láska" ano, ta je možným silným zdrojem motivace. Vlastně se dostáváme k poznání, že nejsilnějšími motivacemi nejsou ty pozitivní. Lakota, nenávist, pomsta... asi by trumfly ty nejlepší. Myšleno ty pozitivní, protože z těch negativních může vzniknout občas něco pozitivního (rozvedená žena začne konečně hubnout a makat na sobě, přestože to roky předtím nešlo), ale můžou se začít dít otřesné věci, trestnými činy počínaje, a snahou zapsat se do dějin(ego) - konfliktem na Ukrajině, konče.

Proto nejvíce nemluví o reálné(skutečné) motivaci řečníci, ale kriminalisté při objasňování trestných činů, protože tam je určení motivace při vyšetřování klíčové, a pokud motivace chybí, nebo je neznámá, většinou se vyšetřování dostává do slepé uličky, nebo je s minimem stop mnohem náročnější.

2)Touha (žít), odměna, být lepší, důvod, dopamin, smysl

Touhy se mohou měnit, rychle naplňovat a vyhasínat, nefungují dlouhodobě. Odměna je dvojitá sečná zbraň, protože s odměnami se zvyšují nároky na uspokojení. Být lepšími chceme být všichni, ale co pro to děláme? Většina nic. Důvod není motivace, ale je to otázka na mou odpověď. S dopaminem je to stejné jako s tou odměnou, musíme pro to dělat stále víc. Smysl... musí mi to dávat smysl tedy. To může velmi rychle skončit. Většině lidí dává smysl přestat kouřit, ušetří, zlepší si zdraví, nebudou smrdět a motivuje je to k tomu aby nekouřili? Ne... někteří to zkusili.

3)Strach, hlad, nedostatek, přežití

Strach je pudová záležitost daná amygdalou, pokud bychom jmenovali "potlačení strachu..." tak bych to neoznačil za nejsilnější motivaci, ale za jednu z nejlepších, hlad je nejsilnější pud, dokonce u vězněných v koncentračním táboře se ví, že to je jediný pud, který je časem stále stejně neodbytný a trýznivý, nedá se potlačit. Přesto sám o sobě není motivací třeba u dětí, aby se zvedly a šly si pro jídlo, protože ví, že to pro ně udělá máma až přijde z práce... Přežití je věc nezávislá na vůli, lidé přežívají nebo umírají v různých podmínkách, a samo o sobě je to nenutí něco s tím dělat, nejlepší příklad jsou bezdomovci. A mnohdy pro přežití udělají lidé v krizových situacích cokoliv, a může se přitom jednat o velmi negativní věci.

TuaFragolina, ty popisuješ všechny stavy, na které se hodí má odpověď, počkej si do konce, protože popisuješ problém, ale nenašla jsi odpověď.

4)Najít správný smysl života

To už je silnější karta. Tahle motivace, pokud jí máme, tak je asi nejstabilnější, nicméně netýká se rozhodně všech a není dostatečně silná. Čest výjimkám, ale tohle je spíš taková červená nit, která se táhne naším životem a je závislá na našich zkušenostech a na tom, co jsme vše překonali. Nepovažoval bych to za motivaci, jako spíš prostředek v životě inteligentního člověka. Život obecně myslím má okénka, kde tuhle odpověď můžeme najít, pokud po ní budeme pátrat. Je to otázka stará jako lidstvo samo.

5)Změna, zažít něco nového

"ver65" je asi nejblíž mému chápání motivace, vlastně to s mou odpovědí přímo souvisí, takže jí bych dal asi nejvíc bodů. Teď si klidně skočte na záchod (,) udělat kávu, řeknu Vám tři příklady, a nakonec Vám prozradím mou správnou odpověď. Protože spousta těch Vašich možná funguje nejlépe v určitých případech, ale není to obecné a neplatí to pro všechny.

Malé dítě

Jaké motivace má malé dítě, na vše sahat, zkoumat, zkusit se postavit na nohy, vše strčit do pusy, na všechno se ptát v momentě, kdy začne mluvit, stavět něco na pískovišti, lézt na strom, zkoušet dát první pusu. O co s rostoucím věkem přícházíme, a v momentě, kdy to dokážeme vnímat, o tom přestaneme zároveň rozmýšlet?

Cvičiti třeba

Říká se, že pokud hledáme motivaci ke cvičení, tak nepřijde. Pokud cvičíme, tak co je poté tou motivací? Být lepší? Co když už jsme třeba na vrcholu, přestaneme? Nemusíme jít na závody jít něco vyhrát, ale se cvičením nepřestaneme, proč? Je dobré si na to odpovědět, protože časem se ze cvičení sice stává rutina, která nás ale zároveň stojí spoustu času a úsilí. Ano, většinou to má blahodárný vliv na naši fyzičku i psychiku, ale pokaždé musíme překonat ten moment, kdy se rozhodujeme zvednout prdel nebo zůstat sedět. Člověk je tvor pohodlnej. Jasně, ti co cvičí, se chtějí libit sobě i okolí, ale to není ta síla, která nám před každým tréninkem zvedne pokaždé prdel ze židle...

Vztahy

Hezky píše, nebo se mi líbí v práci, napíšu mu, nebo ne? Oslovím holku na ulici nebo ne? Píšu si tady s ním/ní na amatérech, sejdeme se nebo ne? Bude druhé rande nebo ne? Zavolám někomu nebo ne?

Mnozí už tuší, že nejsilnější pozitivní motivací je "Zvědavost".

Malé dítě je zvědavé, chce všechno vyzkoušet, je to něco, co s věkem musíme pěstovat, proto vědci tisíckrát zkouší stejný pokus, protože jsou zvědaví, kde je ten háček, kdy už to mají sice stokrát teoreticky objevené, ale nedaří se, za zvědavostí stojí pokrok a největší objevy lidstva. Můžeme si s někým psát, být v kontaktu, ale to co určuje, zda se s daným člověkem setkáme, je fakt, zda na někoho jsme zvědaví nebo ne. To je lakmusový papírek. Ta zvědavost má míru, pokud určitou míru přesáhne, jsme ochotni vystoupit i mimo naší komfortní zónu. Jak vypadá, jak voní, jak líbá, jak šuká, jak se s ním budu cítit potom a bude o mě stát, jaké to bude, jaké by bylo mít s ním děti atd. Pokud by tam ta zvědavost a fantazie nebyly, rozpadne se to.

U toho cvičení je to poznání možná nejzajímavější. Protože abychom dlouhodobě měli motivaci i bez trenéra, musíme si to naplánovat, a být zvědaví na konkrétní věci. Jak mi to půjde, zlepší se mi ta technika (co mi nejde u některého cviku)? Něco se zlepší, něco třeba ne, nějaké partie nezlepším přímo, ale musím vymyslet cviky, které mi pak umožní progres, jsem zvědavej, jak na to bude tělo reagovat, hledám inspiraci, něco co nedokážu... z těch deseti levelů jsem třeba na druhým, ale už mi to jde líp než minule, a přestože máte třeba stejné tréninky, vždy je potřeba udělat tam malinkou změnu a sledovat, jak na to tělo reaguje. Máme nějaké disbalance, bolí nás kyčle, klouby, ramena, záda... a teď těch různých cviků je třeba sto, půlku třeba ani nejsme schopni dát, a u té další půlky můžeme najít tři nebo čtyři, které nám pomáhají. Bez zvědavosti se nebudeme pídit a když snad něco najdeme, zvědavost nás naučí to zkusit a pak nás zvědavost žene zjistit, kde máme strop a co můžeme v rámci celé té naší cesty vyzkoušet nového, a jsme zvědaví jaké změny (viz ver65) fungují a jaké ne.

Někdo rezignuje a není už na nic a na nikoho zvědavej. Občas jsem zvědavej, proč někteří admini neschvalujou blogy. Protože rezignovali a můžou?