První shibari session

První shibari session je zvláštní věc. Člověk by si podle internetu mohl představovat, že jde o událost připomínající římské orgie, kde vzduchem létají emoce, oblečení i tělesné tekutiny. Ne že by se podobné věci někdy nestávaly, ale skutečnost bývá podstatně méně epická a mnohem více připomíná návštěvu praktického lékaře, prosím neplést s návštěvou gynekologa, byť kdo jsem, abych doporučoval co všechno chcete dělat :).

Žena přijde k riggerovi, oba se usadí a začne rozhovor, který by nezkušeného pozorovatele překvapil svou věcností a konkrétností. Místo erotického jiskření a svádění, za které by se nemusel stydět ani Zapp Brannigan s Austinem Powersem dohromady, se probírá pohybový aparát (velké klouby, páteř), vysoký či nízký tlak, chronické nemoci jako např. cukrovka, prodělané úrazy, operace, alergie a občas i neduhy duše, třeba panická ataka metr nad zemí je vskutku lahůdkou, pokud na ní nejste připraveni. Míra vzrušivosti celé konverzace se pohybuje někde mezi čekáním ve frontě v Lidlu a vyplňováním daňového přiznání, a ano někteří moji souputníci mají přímo dotazník, který poctivě vyplňují a na své modelky si vedou i složky obsahující, co kerá má za zdravotní neduhy (napadá mě jestli řeší i GDPR). Jenže samotná konverzace má svůj opodstatněný důvod. Rigger totiž potřebuje vědět, zda může druhého člověka bezpečně zatížit, kde si dát pozor a jaké problémy by mohly během session nastat. Provazy jsou sice romantické, erotické, relaxační nebo hravé, ale anatomie a fyziologie mají nepříjemný zvyk na romantiku a erotické dusno házet z vysoka pověstného Pavla Bobka.

A pak přichází na řadu hranice a konsent. U konsentu má většina lidí alespoň mlhavou představu o tom, co rozhodně nechtějí. Jenže u hranic bývá situace podstatně složitější. Pokud člověk nikdy v provazech nebyl, ví o svých hranicích v nich přibližně tolik jako tučňák o Langlandosovu programu. A tak zatímco modelka často objevuje sama sebe za pochodu, což samo o sobě je kouzelné, poetické a dobrodružné, rigger mezitím tančí cosi mezi quicstepem a kozáčkem v minovým polem, protože se snaží nešlápnout na nějaký nečekaný trigger. Když se to podaří, vznikne krásná session. Když ne, vznikne zkušenost. A zkušenosti, jak známo, jsou věci, které získáváme, když nedostaneme přesně to co chceme.

Kdybych závěrem, měl dát novickám a novicům v provazech jednu radu z pohledu riggera, který měl v rukou větší než malé množství lidí, pak by byla jednoduchá: buďte obezřetné vůči riggerům, kteří se neptají. Nemyslím tím, že by každé první setkání mělo připomínat výslech na kriminálce od Jethra Gibbse nebo přijímací řízení do velína jaderné elektrárny. Ale pokud se člověk nezajímá o vaše zdraví, zkušenosti, hranice, obavy, očekávání nebo důvody, proč vlastně do provazů jdete, pak bych zbystřil. Čím déle se kolem shibari a BDSM obecně pohybuji, tím se utvrzuji v přesvědčení, že otázky nejsou známkou nejistoty nebo nezkušenosti. Právě naopak. Jsou známkou respektu a uvědomění si, jak složitý tvor druhý člověk je. Rigger, který se neptá, totiž buď neví, že by se na něco vůbec měl ptát, co všechno může být důležité, nebo ho to prostě a jednoduše nezajímá, tedy Vy ho nezajímáte. A ani jedna z těch možností není zrovna uklidňující. Protože pokud někdo chce pracovat s vaším tělem, emocemi a důvěrou, ale nepotřebuje o vás nic vědět, pak je to red flag velikosti menší planetky.