Když už SEX „nestačí“ ..

Když mi bylo třicet, byl jsem přesvědčený, že největší problém chlapa po padesátce bude erekce. Přiznávám, že jsem si stáří představoval poměrně technicky. Bolavá záda, kolena, prostata, delší návody k lékům a občasné hledání brýlí, které člověk celou dobu drží na hlavě. Nikdy mě nenapadlo, že ta největší změna nepřijde ani v těle, ani v zrcadle. Že se odehraje někde úplně jinde. V hlavě. Nebo v srdci. A protože v mém věku už člověk občas netuší, který z těch dvou orgánů právě převzal velení, raději je nebudu rozlišovat.

Život má zvláštní smysl pro humor. Občas vám po mnoha letech vrátí do cesty člověka, o kterém jste byli přesvědčeni, že navždy zůstane jen vzpomínkou. Nejdřív se objeví nenápadně. Jedna zpráva. Druhá. Pak si uvědomíte, že jste během několika dní přeskočili všechna ta zdvořilostní kolečka a pokračujete v rozhovoru přesně tam, kde jste ho kdysi přerušili. Jen mezitím uběhl kus života. Každý z vás zestárl. Každý něco ztratil. Každý se naučil pár věcí, které by se raději nikdy učit nemusel.

Před mnoha lety jsem znal ženu, se kterou byl sex nádherný. Ne „docela dobrý“. Ne „příjemný“. Opravdu nádherný. Takový ten druh zážitku, který si člověk nemusí po letech přikrášlovat, protože ví, že byl skutečný. Naše cesty se rozešly a každý jsme si odžil svůj vlastní příběh. Upřímně jsem si myslel, že tím ten příběh skončil.

Neskončil.

Po letech jsme se znovu potkali. Povídali jsme si, smáli se stejným hloupostem jako kdysi a já měl zvláštní pocit, že některé chemické reakce mají mnohem delší poločas rozpadu, než tvrdí učebnice fyziky. Člověk si začne říkat, že některé věci jsou možná opravdu nesmrtelné. Nebo jen zatraceně tvrdohlavé.

Pak přišel okamžik, který mě dodnes zaráží.

Kdyby mi ho někdo popsal před dvaceti lety, vysmál bych se mu. Krásná žena. Oboustranná přitažlivost. Nikdo nás nikam netlačil. Nikdo nic nevyžadoval. Stačilo udělat jediný krok a všechno ostatní by se odehrálo úplně samo. Přesně tak, jak to kdysi bývalo.

Ten krok jsem neudělal.

A dodnes vlastně nevím, kdy přesně jsem se změnil.

Nebylo to tím, že bych nemohl. Nebylo to tím, že bych ji nepřitahoval nebo ona mě. Nebylo to dokonce ani nějakým náhlým záchvatem ctnosti. Jen jsem si najednou uvědomil něco, co jsem předtím nikdy nezažil.

Tentokrát by sex nestačil.

A právě to mě vyděsilo.

Celý život jsem měl za to, že chlapi jsou v tomhle vlastně jednodušší. Že když se potká správná žena, správná chemie a správná příležitost, zbytek se nějak vyřeší cestou. Ukázalo se, že ne. Aspoň u mě ne. Poprvé v životě jsem stál před ženou, kterou jsem opravdu chtěl, a současně jsem věděl, že kdybych udělal to, co bych ještě před lety udělal bez jediného zaváhání, lhal bych jí. A možná především sám sobě.

Na tom všem je ale ještě jeden paradox.

Pořád totiž toužím po ženě, která se mnou už velmi dlouho nespí. Dokonce si dokážu přiznat něco, co by většina chlapů asi nahlas nikdy neřekla. Zažil jsem v životě lepší sex. Mnohem lepší. A přesto po něm netoužím.

Toužím po ní.

Člověk si celý život myslí, že sex a láska jsou propojené nádoby. Ve dvaceti tomu věří bezvýhradně. Ve třiceti už občas zapochybuje. A někdy po padesátce zjistí, že jsou to dvě úplně odlišné disciplíny. Jedna zaměstná tělo na hodinu. Ta druhá si bez dovolení pronajme hlavu na několik let a vůbec se neptá, jestli s tím souhlasíte.

Začínám mít podezření, že stárnutí neprobíhá tak, jak nám tvrdili. Myslel jsem si, že s věkem přijdou problémy se zády, koleny a prostatou. Nikdo mě nepřipravil na to, že největší problém bude srdce. Ne to anatomické. To druhé. To pitomé. To, které se z nějakého záhadného důvodu odmítá řídit zkušenostmi a pokaždé si prosadí vlastní program.

Možná právě proto dnes mnohem lépe chápu jednu věc. Nejtěžší není odolat pokušení. Nejtěžší je potkat člověka, se kterým byste mohli udělat přesně to, po čem jste celý život toužili, a zjistit, že už vlastně netoužíte po tom. Toužíte po něčem, co se mnohem hůř hledá, mnohem hůř pojmenovává a téměř se nedá ničím nahradit.

Celý život jsem si myslel, že největší luxus je mít vedle sebe krásnou ženu.

Dnes si myslím něco úplně jiného.

Největší luxus je potkat někoho, vedle koho nemusíte přemýšlet, jestli odchází proto, že vás přestal milovat…

…nebo proto, že už dávno odešel někde uvnitř.