A co když už jsem vyvrcholil?

Posledních několik týdnů tady píšu věci, které bych ještě před rokem nenapsal. Ne proto, že bych je neuměl formulovat. Ale proto, že jsem je neuměl připustit. Člověk si totiž dlouho vytváří obraz sám o sobě. Myslí si, že ví, kdo je, co chce, co nikdy neudělá a co naopak udělá vždycky. Pak přijde pár měsíců, které převrátí život naruby, a zjistí, že ten obraz nebyl zdaleka tak pevný, jak si namlouval.

Začal jsem přemýšlet, kde vlastně leží můj vrchol. Je to zvláštní otázka. Když je člověku dvacet, vrchol je vždycky někde před ním. Ve třiceti je to první větší úspěch. Ve čtyřiceti si člověk myslí, že už ví, jak na život. Jenže v pětapadesáti najednou zjistí, že vrchol nemusí být bod, kterého se dosáhne. Možná je to okamžik, kdy si poprvé přestaneš lhát.

A právě to mě na tom děsí.

Ne to, že stárnu. To je jen účet, který jednou zaplatí každý. Děsí mě, že celý život běžíme za cíli, aniž bychom se někdy zastavili a zeptali se, proč je vlastně chceme. Vydělat víc. Postavit dům. Koupit lepší auto. Získat krásnější ženu. Být obdivovaný. A když se některé z těch věcí opravdu podaří, člověk překvapivě často zjistí, že se uvnitř nezměnilo vůbec nic. Jen má dražší kulisy.

Možná právě proto jsem začal psát.

Původně to měla být legrace. Trocha ironie, trochu provokace, pár jedovatých poznámek o mužích, ženách, seznamování a lidské směšnosti. Jenže čím déle píšu, tím častěji mě přistihnu, že sedím nad klávesnicí a přemýšlím, jestli mám být vtipný, nebo pravdivý. Ono to totiž nejde vždycky dohromady. Humor je skvělé brnění. Skryje rozpaky, bolest i nejistotu. Jenže když si člověk nechá brnění příliš dlouho, nakonec zapomene, jak vlastně vypadá bez něj.

A tady někde začíná moje dilema.

Co vlastně mají tyhle texty být?

Mají to být lehké fejetony, u kterých se zasmějeme absurditám života a zase půjdeme dál? Nebo mám psát věci, které nejsou pohodlné ani mně samotnému? Má smysl schovávat skutečné pocity za dobře napsanou pointu, nebo je lepší občas riskovat, že si někdo řekne: „Ten chlap se asi definitivně zbláznil.“

Čím víc o tom přemýšlím, tím méně mě zajímá, kolik lidí se u článku zasměje. Začíná mě zajímat něco úplně jiného. Jestli se někdo po jeho dočtení na chvíli zarazí. Ne kvůli mně. Kvůli sobě.

Poslední dobou si totiž stále častěji kladu otázku, co tady vlastně hledám.

Je to sex?

Bylo by jednoduché odpovědět ano. Vždyť jsme na serveru, který se kolem sexu točí. Jenže kdyby šlo opravdu jen o něj, byl by můj život vlastně mnohem jednodušší. Sex se dá domluvit. Zaplatit. Najít. Zorganizovat. To všechno už lidstvo zvládlo vyřešit.

Jenže to, co se vyřešit nedá, je všechno kolem.

To zvláštní ticho po milování, kdy vám s někým není trapně.

Pocit, že nemusíte přemýšlet, co říct jako další větu.

To, že se těšíte nejen na svléknutí, ale i na snídani druhý den ráno.

Najednou člověk zjistí, že nehledá sex.

Hledá důvod, proč ten sex vůbec má smysl.

A to je podstatně složitější disciplína.

Možná právě proto dnes už nepovažuji vrchol života za okamžik, kdy člověk všechno získá.

Začínám si myslet, že skutečný vrchol přijde ve chvíli, kdy konečně pochopí, co už získávat nepotřebuje.

Nevím, jestli se k němu někdy dostanu.

Nevím ani, jestli se tyhle blogy časem nezmění. Možná budou pořád stejně ironické. Možná budou osobnější. A možná jednoho dne zjistím, že už není potřeba psát vůbec nic.

Ale dnes ještě psát chci.

Ne proto, že bych měl odpovědi.

Právě naopak.

Protože mám pocit, že jsem si konečně začal pokládat správné otázky.