Kdo je tady vlastně úchyl?

Slovo úchyl má jednu zvláštní vlastnost. Každý přesně ví, kdo jím je. A překvapivou shodou okolností to téměř nikdy nejsme my.

Úchyl je ten chlap, co jako první pošle fotografii svého ztopořeného ega. Úchyl je žena, která zveřejňuje jednu odvážnou galerii za druhou. Úchyl je pár, který si natočí vlastní šukačku. Úchyl je ten, kdo hledá jen sex. Prostě vždycky někdo jiný.

Jenže čím déle se tady člověk pohybuje, tím větší podezření získává, že s tím označením to nebude tak jednoduché.

Jsou tu lidé, kteří tvrdí, že nikoho nehledají, ale pravidelně přidávají nové fotografie. Jiní nehledají také, přesto poctivě dokumentují každý další kousek svého těla. Pak jsou tu anonymní profily bez jediné fotografie. Většinou muži. Ti nehledají vztah, společné zájmy ani spřízněnou duši. Chtějí si prostě zašukat a jsou natolik efektivní, že to zvládnou vyjádřit jednou fotografií a jedním slovem. Na opačné straně stojí ženy, amatérky i profesionálky, které si povzdechnou, že už zase otevřely zprávu, ve které na ně místo pozdravu vykouklo cizí mužské sebevědomí.

A mezi tím vším pobíhá několik podivínů, kteří místo fotografií začnou psát blogy.

Dlouho jsem si myslel, že exhibicionismus začíná ve chvíli, kdy člověk odloží oblečení. Jenže pak jsem zjistil, že to nejzajímavější nepřichází při zveřejnění galerie. Ani při dopsání článku.

Přichází až potom.

V té chvíli, kdy člověk nenápadně otevře statistiky.

Kolik lidí se zastavilo?

Kolik si galerii prohlédlo?

Kolik dočetlo článek?

Kolik přišlo komentářů?

A hlavně…

jestli vůbec někdo.

Najednou je úplně jedno, jestli člověk zveřejnil nahou fotografii, povídku nebo blog. Všichni čekají na totéž. Na malý důkaz, že někde na druhé straně monitoru věnoval úplně cizí člověk pár minut svého života právě jim.

Nejdřív jsem se tomu lehce usmíval.

Pak jsem zveřejnil první článek.

Za deset minut jsem otevřel statistiky.

Za hodinu znovu.

Večer ještě jednou.

A druhý den ráno… no, hádejte.

V tu chvíli jsem pochopil, že se od lidí, nad kterými jsem se předtím trochu povýšeně usmíval, vlastně vůbec neliším.

Jen jsem si vybral jiné publikum.

A ten pocit, když přibývají čísla, je zvláštně příjemný.

Skoro až…

duševní masturbace.

Ne kvůli obdivu.

Ne kvůli slávě.

Kvůli pozornosti.

Člověk najednou zjistí, že několik cizích lidí na okamžik přestalo řešit vlastní život a věnovalo kus svého času právě jemu. A v době, kdy je pozornost možná tou nejdražší měnou na světě, to vůbec není malá věc.

Možná jsme si proto celé roky špatně vykládali slovo úchylka.

Možná vůbec nezačíná u sexu.

Možná začíná až ve chvíli, kdy se staneme závislými na cizí pozornosti.

Když potřebujeme další zobrazení.

Další komentář.

Další potvrzení, že jsme nebyli úplně neviditelní.

A pokud je to pravda…

…pak mám jednu trochu nepříjemnou zprávu.

Možná nejsou největšími úchyláky ti, kteří zveřejňují své nahé fotografie.

Možná jsme jimi občas všichni.

Jen každý používáme jiný způsob, jak na sebe říct světu:

„Podívej se na mě.“