Cesta realitou

Poslední týdny mám jen tři přání. Jsem skromný. Přeji si déšť, déšť a déšť. Žádný Zlatý déšť ani jinou prasárnu. Jen intenzivní, přiměřeně silný, klidně trochu delší, úplně obyčejný déšť (Světový mír by byl fajn, ale bez vody ho stejně nikdo neudrží). A přitom nezaprší a nezaprší.

Máte něco jako oblíbenou kapelu? Já ano. A v pátek hrála nedaleko. Volba byla jasná. Jede se na koncert.

Výstrahy meteorologů varovaly před bouřkami během toho dne, ale znáte to, když to čekáte, tak to přece nikdy nepřijde. Tak jsem to nečekal. Honily se sice nějaké mraky, ale nebylo jich mraky, tak proč.

Máte něco jako oblíbenou amatérku? Já ano. A zahlédl jsem ji téměř hned, jak jsem vlezl do areálu. Ona svůj doprovod, já svůj doprovod, takže jen krátký pohled, nenápadný náznak pozdravu a zmizet v davu, ať nemusíme nic vysvětlovat. Teda ve frontě na pití.

Těsně před začátkem vystoupení, akorát dopíjím třetí uvolňovací pivko, jako blesk z čistého nebe, přišel, ze zataženého nebe, blesk, zahřmělo a bouřka jako hrom. S prvními tóny samozřejmě déšť. Ten, který jsem si už několik týdnů přál. Přišel právě včas, aby nic nezmeškal. Skvělý.

Většina, do té doby natěšených posluchačů, včetně mého doprovodu, okamžitě zmizela v přilehlých party stanech.  Byl to zřejmě slušnej grupáč, ale já to viděl jako z bláta do louže  a rozhodl se raději moknout, stejně jako pár dalších nadšenců. Kdo by si taky bral na koncert punk-folkové kapely deštník...
Jen jsem využil vylidnění prostoru a přiblížil se k pódiu.
Ona stála v první řadě, také sama, zpívala a tančila. Zastavil jsem se jen kousek za ní, abych měl dobrý výhled na pódium, ale spíš na její, v rytmu se pohupujicí, zadek. Až k ní jsem nechtěl, přece jen nejsme tu spolu. Ne, že bych nechtěl, ale přát si to. Vždyť je to přece nereálné. A přát si ten výhled. To mě ani nenapadne. Ale jako joo...

V jednu chvíli se ohlédla, usmála se. To zrovna zpívala: „..... ukážu ti cestu realitou, je nádherná...." Tak se budu těšit😇

Celý koncert jsem si úžasně užil. Před koncem dokonce přestalo pršet, ale to už bylo jedno, byl jsem durch.

Přemýšlel jsem, jestli zakončím blog heslem „Pozor na to co si přeješ, může se to splnit.“ nebo rčením „Když je štěstí unavený, sedne i na vola.“ Nakonec mám jiný konec.

Je fajn, umět se radovat z maličkostí... Třeba jako déšť. Co myslíte?