Vzpomínky

Konečně pauza ...
Práce v obchoďáku nikdy moc neubíhala, člověk lítá tam a zpátky jako blbej a v podstatě se celej den neděje vůbec nic ... snad krom občasnýho vyrušení kdy se nějaká babička ptá \\\"proč že sem vlastně ještě nepřines ty slíbený banány v akci\\\", asi proto že perfektně zvládám stát tady a povídat si s ní a současně nakládat ve skladu, že? Každopádně teď konečně přišla ta chvíle, kdy si člověk může alespoň na půl hodiny sednout, vypnout, najíst se a zanadávat s kolegama na ... no vlastně na cokoli.
"Kam si myslíte že jdete?"
"Na svačinu."
"Nepřipadá v úvahu, na pultu je málo banánů, jdou dnes na odbyt. A zákazníků je dnes mnoho, svačinu si můžete vzít až za hodinu."
Asi nemusím zmiňovat, že tahle krátká konverzace s vedoucím mi okamžitě zvedla náladu a naplnila mě pozitivní energií po celý zbytek dne. Ale co zbývá dělníkovi ve zkušební lhůtě, než prostě poslechnout?

Po další hodině, během který se mi stihly banány zhnusit na dalších deset let dopředu, sem se konečně odebíral na svačinu. Zcela podle očekávání byla svačinová místnost úplně prázdná a do kuřárny na pokec se mi moc nechtělo, nakonec sem tam stejně nikoho neznal.
Přesunul jsem se proto do svého rohu a soukajíc do sebe bagetu sem v duchu jmenoval našeho vedoucího různými výrazy z nichž by se mu pravděpodobně ani jeden moc nezamlouval.
Z rozjímání mě vytrhl ženský hlas: "Můžu přisednout?"
Asi sem byl v jinym světě daleko víc než sem si byl schopnej připustit, protože si vážně nevybavuju že by vůbec někdo prošel dveřma. A týhle amazonky bych si rozhodně všimnul! Nademnou totiž stála slečna očividně ne o moc starší než já, tak dva roky maximálně ... dlouhonohá, štíhlá, vysoká se sice trošku menšíma ale i přesto naprosto dokonalýma křivkama. Prohlížela si mě svýma dětskýma veselýma zelenýma očima a usmívala se tak sladce, že sem nebyl schopnej vydat ze sebe jedinou hlásku. Možná se mi to jen zdálo, ale myslím že si moc dobře všimla jak moc mě její přítomnost zaskočila a řek bych, že se jí to zamlouvalo ... chtěl sem odpovědět, ale prostě to nešlo, zmoh sem se jen na přikývnutí.
Normálně moje konverzace s takhle nádhernýma stvořeníma fungovala tak, že ona seděla někde hodně daleko a já se na ní sem tam podíval v duchu obdivujíc, vlastně uplně všechno.
"Jsi tu novej co? Ještě sem tě tu neviděla."
Umíte si vůbec představit, jak frustrující je to pocit, když se s váma pokouší sama komunikovat fantastická ženská a vy nejste schopný odpovědět? Samozřejmě, že sem i tentorkát jen přikyvoval.
"Já už sem tu delší dobu," pokračovala, jako by ani nečekala odpověď. "Ale je to tu mnohem lepší než v Mekáči, tam prcá každej s každym."
Jen mezi náma, nikdy dřív sem nepřemejšlel nad tim jestli je možný vyrazit dech někomu, kdo má vyraženej dech ... ale touhle větou se to slečně naprosto perfektně podařilo. Taková křehká bytost, když použije ve správnou chvíli takovejhle výraz ... a ještě k tomu na mě, kterej sem byl v tý době naprosto nevinnej (takže naprosto permanentně nadrženej) ... asi vám nemusim vyprávět, jaký představy okamžitě zahltili moji mysl.
Poprvé za tu krátkou chvilku sem se na ní podíval, pobaveně si mě prohlížela, musel sem bejt rudej jako rak protože sem si moc dobře uvědomoval, že mě něco tlačí a boty to rozhodně nebyly.
"Ne, vážně!" Pokračovala jako by se vůbec nic nedělo. "Normálně si představ, že jednou, hned po zavíračce po mě jeden vyjel přímo v kuchyni! Ale z toho nic nebylo, druhej den sem mu ale vykouřila kamaráda v šatně."
Marně sem se pokoušel tvářit jako že to se mnou nic nedělá ... horší bylo, že s myslí plnou toho jak si tahle pusinka pohrává s něčím pérem sem nebyl schopnej dát dohromady jedinou větu ... možná ani delší slovo.
"Jo a dneska sem si koupila nový kalhotky, chceš je vidět?"
Třikrát vyraženej dech, to už bylo moc i na mě ...

V tom se ale otevřeli dveře od kuřárny a dovnitř nakoukla vedoucí:
"Jitko na pokladnu!"
"Jasně," prohodila a se slovy "tak zítra, budu se těšit" zmizela stejně rychle jako se oběvila.
Co k tomu říct? Taky se budu těšit ...