Střípky vzpomínek

aneb jak jsem se pravidelně ztrácel a následně byl jsem nalézán. Ty ztráty a nálezy byly systémové odchylky a měly své hlubší příčiny a kořeny. Inu, moji rodiče byli do sebe permanentně zahleděni a jak si vybavuji ze sporadických vyprávění mé babičky, byli oba před nedozírnými následky svého nesvéprávného chování permanentně varováni. A protože výstrahy matky a tchyně nedopadaly na úrodnou půdu manželského vztahu, nebyla o opakované ztráty a šťastné nálezy mé maličkosti nikdy nouze.

Je jen málo událostí, které si z dětství ještě vybavuji, ale dvě uvízly mi v paměti. Ta první příhoda je adventní, což se teď náramně hodí. Rodiče a já s nimi bloumali tehdy ještě zalidněným centrem Ostravy pravděpodobně kvůli sháňce něčeho nedostatkového a úzkoprofilového, já s kornoutem báječně horkých kaštanů, bych pořád neremcal a měl alespoň na chvíli zacpanou hubu. Neblahým řízením osudu procházel kolem jeden pán s krásně vonícím a oku lahodícím vánočním stromečkem a já nikým nedržen, vydal jsem se za tím pánem a tím vánočním příslibem. Došli jsme až na Smetanovo náměstí a postavili jsme se do fronty v očekávání tramvajového spojení. Nastoupil pán, nastoupil jsem samozřejmě i já, tramvaj dveře zavřela a rozjela se vstříc dálavám. Pán uhradil u průvodčí jízdu za sebe i za stromeček, byl ovšem vyzván striktním konduktérem, aby zaplatil i za mne. Následovalo zděšení, neboť teprve nyní spatřil mou maličkost a uvědomil si mou přítomnost v místech, kde se za normálních okolností nasazuje krásná zářivá špice. Jenže místo špice tam stálo osiřelé a neznámé dítě s krásně zářivými a jako uhlíky žhnoucíma očima. Mně dodnes neznámý majitel vánočního stromečku byl opravdu láskyplné povahy, protože mne nejenže neplísnil, nýbrž po křížovém výslechu oželel propadlé jízdné do Poruby a vrátil se se mnou do centra Ostravy, by mne vrátil šťastně nešťastné manželské dvojici...

Ten druhý příběh, který mi tane na paměti, adventní není, nicméně opět dokumentuje mou dobrodružnou povahu a neskonalou lásku k přírodě. Stal se jindy a jinde a měl i jiný průběh. Byl horký letní den a po prohlídce lednického zámku zbývalo ještě celé odpoledne na prohlídku lednicko-valtického areálu. Rodiče, ostatně jako obvykle, se vedli zavěšeni do sebe a nedbali, že cesta vedoucí k minaretu vede po hrázi rybníka. Přítomnost rybníka pravděpodobně registrovali rodiče, neregistroval jsem ho ale já, neboť jeho hladina byla nádherně zelená a lákala k nevázaným dětským hrám... A protože na tu úžasně "travnatou" plochu vedlo i pár schůdků, rozběhl se chlapec na tu nádhernou "louku", načež se nad ním zavřela brčálově zelená klenba a malého lidského jedince pohltila říše vodníkova. Jsem asi dítě štěstěny, neboť opět se našel jedinec statečný, který se neobával pokročilého stadia eutrofizace vody a neváhal mne vylovit z kalné vodní hlubiny coby sumce... To bylo také poprvé a naposled v životě, co jsem konzumoval řasy a již nikdy nikdo mne nepřesvědčí o jejich prospěšnosti pro zdraví... Bylo poděkováno statečnému zachránci a já, byv zbaven promptně mokrého oděvu, exhiboval jsem na lavičce tohoto frekventovaného pěšího koridoru... Minaret jsem tak spatřil řádně společensky oděn až o mnoho desítek let později.

Obávám se, že vzhledem ke svému věku, již nemohu poděkovat jednomu či druhému zachránci. A už vůbec tím nechci vyvolávat nějaké pochybnosti, co se týče rodičovské výchovy. Moji rodiče neměli jiné priority, protože tím nejdůležitějším pojítkem jsem byl já... A uvědomil jsem si to plně právě po těch několika desetiletích, kdy jsem kráčel po oné hrázi já se svými ratolestmi a křečovitě jako klíště držel jsem je za ruce...