Zápisky ze života /2013/2

Můj pobyt v blázinci se stal bojem o holé přežití. První den mne nadopovali nějakýma injekcema na sklidnění, prostě jsem ležel jako mrtvola v přijímacím pokoji a slyšel přes tenkou stěnu, jak se sestry chlámou nad mým chorobopisem a trefně ho popisují. Ponížení, které jsem prožíval bylo šílené a jediné co mi v tuto chvíli pomohlo, byla další injekce, která mne už opravdu hodila někam hodně blízko na pláž U Chárona.
Probudím se na druhý den a sleduju ten cvrkot. Oblíknu se a spořádaně nastoupím do fronty na ranní dávku léků. Do té doby jsem si myslel, že když si občas lupnu Lexaurin, tak se nic neděje, ale tady to snad byla plná miska lentilek. Tak jsem to spolykal a měl do oběda pokoj. Rozkoukával jsem se, jak to tam vlastně chodí a co mám za kolegy. Po snídani ochotné sestry zalily kávičku zlodějům, flákačům, neplatičům alimentů, prostě těm všem, co se jim nechtělo do basy a měli nařízenou soudem léčbu. Pak se začalo kšeftovat s drogama a chlastem. Tolik jsem jich snad v životě neviděl. Na svoje si přišel každej. Kdo neměl peníze, tak prodával svoje obědy, sice hladověl, ale měl peníze. Já toho využil, takže několikrát jsem měl na talíři horu masa, či řízků.
Jednou při ranním pohovoru, kdy se určovaly slyžby na rajónech řekl doktor, že to budu dělat já. Přihlásil jsem se a řekl, že to vykonávat nemohu, že mi to zakazuje má víra. Sezení skončilo a samozřejměsi mě doktor zavolal, že by rád znal tu víru.
,,Pane doktore, je to víra daňového poplatníka, protože když vidím, co za lemply tady stát živí a co se tady děje, tak tu nehnu ani prstem".
,,Vy nebudete snadnej pacient"
,,Budu, nechte mě v klidu a nerozeseru vám to tady, navíc jsem tu na vlastní žádost, takže kdykoliv můžu odejít."
,,Tak dobrá, řekl bílej plášť. A mě nastaly zlatý časy.
Při každé vycházce do okolí jsem to bral kolem známýho trafikanta a ten mě zásoboval alkoholem, který jsem s přirážkou, ne menší jak 100%, prodával spolubláznům dál. Nikdo mne nekontroloval a za týden už trafikant chodil ke mě na návštěvu a nosil mi to rovnou tam. Tak veselé pacienty tam ještě neměly. Je pravda, že jsem pár lahví zdarma musel dát místnímu kápovi, abych neměl v noci nezvanou návštěvu, ale i tak to sypalo. Jo a víto za co tam byl kápo?
Normální zloděj, lidská nula, šel vykrást kostel a jak si to tak vykrádá, tak zjistil, že ho někdo prásknul a kolem dokola samý benga. Tak si klekl k vykradenýmu oltáři a začal zpívat panenko maria a modlit se u toho. No a se šikovným advokátem to uhrál na schizofrenii a ústavní léčbu. Tak jen tak na okraj. Občas za mnou dojela Exmilovaná a nezapomněla mi připomenout, že její románek netrvá tak dlouho, ale že se o tom už prostě nechce dát bavit.
A tak jsem tam byl, snažil se splynout s davem, měl jsem dokonce jedno samostatné sezení s psycholožkou, které prostě bylo k ničemu a jediné co mě drželo nad vodou byla fotka mojí malé princezny. Víte, když jste celej den a noc v pekle a pak se podíváte na fotku svojí holčičky, na chvíli zavřete oči a vzpomenete si na to, jak vám dává pusu, tak to hodně pomáhá přežít. Myslel jsem si, že jsem se dostal na dno. Ale ani dno není tak hluboké, aby nemohlo být ještě hlubší. Do té doby jsem žil tři životy zaráz, byl jsem pořád někde, pořád s někým, v jednom kole. Už tehdy mě to mělo varovat, že přijde něco, co bych fakt nevěřil, že přijde. A kurva, že si to ode mne svatej Petr na personálním pěkně schytá, až u něho budu na pohovoru.
Ale o tom zas příště........