Podobenství vo:

„Von pak jebnul klacanem vo podlahu a přivolavše na tu zem děsný nepříjemnostě. Zničehožnic se začla valit vodevšad voda a zaplavovavše všecko, co se dalo. Místama se dostala aji nad zábrany. Vod vokolní zeminy se zbarvila a ničehož z vody pak nepřipomínala.
Ale panovníkovi a jeho rádcom to bylo putna a tak se na zemi vobjevilo plno novejch politiků a zaplavivše tu zem, jak kobylky i jali se ji vyžírat, ale panovník pravil: „Jen dejte těmto politikům klidu – až si nakradou, pak teprvá začnou bejt poctiví!“ I stalo se a bylo kradeno na celý pokolení dozadu a na někerý
pokolení i hluboko dopředu.“

Šeherezáda ležala na počtářích u trunu a čtla takovej starodávnej svitek, kerej vodvíjela mezi dvěma dřevenejma špulkami,
držíc je rukama. A jak tak ležala na těch počtářích, tak za svitu těch pochodní
to vypadalo jako by se znášela na zádoch, malej kousek nad zemou. Měla voblečenou akorát svoju kužu a ta ji seděla tak perfektně, že jí nikde ani kousíček nepřebýval.
Žádný zbytečný faldíčky, nebo tak něco. Byla celá krásně hnědá a za svitu tech pochodní – dozlatova. A Šahriár se dal zlákat tem leskem a jak tak ležel na břiše a vodpočíval s panovnickejch starostí a koukal Šehině, přitom jak
čtla dovnitř mezi nohy a začal ji potem líbat, pěkně z vnitřní části levýho stehna a vlípal jí jeden polibek vedle druhýho a tak pomaloučku postupoval, po tym stehně, čímdál víc dál. Na Šeherezádě bylo vidět, že ju tato jeho činnost silně zaujala. A tak se stalo, že stlumila hlas a její levá noha se začla
čímdál víc rozevírat, až připomínala… no do praku to nejni ten úplně správnej výraz, ale třeba spíš „vrata“, jejihž veřeje se na jedný straně vodevíraly stále víc. Ale když se už přiblížil skorem až úplně dovnitř, tak se zasej povotočil a vobrátil na vnitřní stranu pravýho stehna a jeho polibky zanechávaly na kůži malý vlhký body, kerý směřovaly až tam, kde měla Šeherezáda svý
vlhkostě dost. A vona sama pokračovala ve čtení:

„A protože nic nepomáhalo, tak jebnul znova tem klacanem vo zem a v celý zemi vylítly trafačky a zem zahalila tma a zasypaly jí černý saze s těch hořících trafaček . A nejezdily v tu chvilu už ani tramvaje a nešly semafory. A Šahriár, narovnal hlavu mezi tema veřejema a už se zdálo, že se skloní, aby se moh líp ponořit, dyž tu pojednou nazvednul prudce hlavu a zoptal se: „A v kerý zemi se to vlasně vodehrávalo?“ Na což
Šeherezáda hlubokým hlasen děla: „V zemi Egypský!“

Šahrijár se zarazil, víc už nepokračoval a vodvětil: „Mně to, aspoň podle teho, co čtu v novinách, připadalo na úplně
jinej stát?“ A zároveň už bylo jasný, že s polibkama pro tu noc skončil a vůbec už nemíní pokračovat do rozevřenejch vrat a spíše jeno pro sebe měl pronýst: „Kde to jenom može bejt, kam eště mohla bejt taková tma?“

A Šeherezáda scvakla stekle stehna a aji ty svitky a procedila mezi zubama: „Toš v řiti!“ a zanechala ho panovnickejm úvahám.