Bouře

Náhle se setmělo, slunce se skrylo,
Ani pár paprsků po něm nezbylo.

Oblaka tmavá a hutná sem ženou se,
Nevidno více srn pasouc se na louce.

Vítr ten v koruny mocně se opírá,
Z lesa jen hučení náhle se ozývá.

Z dusotu kopýtek sedá si prach,
Náhle mě zastihl podivný strach.

Vzduch sycen vlhkostí varovně voní,
Pár spadlých listů se po louce honí.

Jak ten pár motýlků honí se kvítím,
Chladný vzduch v zátylku náhle pocítím.

Vítr se zvedá víc, listí rozfouká,
Náhle už nevoní líbezně louka.

Jak tráva ve vichru prudce se vlní,
Jak mořská hladina hrajíc si s lodí.

Ve větru pospíchám rychle se skrýt,
Nechtěje až na kost zmáčena být.

Vítr však cuchá a motá můj vlas,
Jako bych chycena ve spár mořských řas.

Chůze je obtížná větru dál vstříc,
,,Bez boje nevzdám se!´´ řvu z plných plic.

Tu světélko za loukou na kraji lesa zřím,
Srdéčko zaplesá a hned tam zamířím.

Ve dveřích postává mládenec statný,
Mávajíc zve mne dál jak jakýsi vrátný.

Prvních pár kapek už na hlavu dopadá,
Ještě že srub tu je, radost mě popadá.

,,Měla jste štěstí.´´ jinoch mi povídá,
Vzhlédnouce k němu v oči mu propadám.

Taková ochota, vřelost, a krása,
Jak v očích jiskří mu, má duše jásá.

Pakliže oko jest do duše vchod,
Nechci už pohlédnout do jiných vod.

Blankyt a temnota v jedno se snoubí,
Jak mnou tím pohledem klid a mír proudí.

Nech toho, neslintej, neciv jak puk,
Vždyť je to jen z pole od lesa kluk.

Odvracím pohled svůj v tom uvědomění,
Že jako bláznivá jistě se jevím.

Náhle se zamračí, když hlavu sklápím,
Asi už všimnul si, že v něm se utápím.

Svou dlaní pohladí jemně mou tvář,
Vrace zpět pohled svůj vidím snad zář.

Úsměvem vítá zpět v očích mé zraky,
Náhle se rozpadnou všechny rozpaky.

Dlaní svou víská mi zvlhlý můj vlas,
Projíždí tělem mých chvějivý třas.

Tu náhle rozjede bouře svou operu,
Jakpak se s touhou svou jen já teď poperu.

Zavírám oči a vnímám tu chvíli,
Jakoby už dávno spolu jsme byli.

Nádherně srub voní kůrou, pryskyřicí,
Jak hudba znějí nám kapky bubnující.

Zprvu jen zlehýnka, jak koloušci v stáji,
Po chvíli silněji, jak dusot laní.

Vnímaje rytmus ten jak postupně sílí,
Dme se mi více hruď v dech rozpustilý.

Na tváři cítíce horkost jeho dechu,
Náhle se nebráním slastnému vzdechu.

Kouzlo té chvíle tak čisté tak ryzí,
Otvírám oči ze strachu, že zmizí.

V dáli zaburácí dunivý hrom,
Pohled svůj upírá na mě i on.

Jakási obava v očích mu svítí,
Že musí chránit mě vím, že teď cítí.

Silnými pažemi v náruč mě svírá,
Blažená cítím se náhle tak živá.

S pocitem bezpečí vnímám jeho horký dech,
Jeho rty věnují vlasům mým polibek.

Pomalu mírní se ty bubny dešťové,
Ustává vítr, nic z bouře nezbude.

V horké té náruči zvedám svůj zrak,
On však je zachmuřen jak bouřkový mrak.

Z očí čtu otázku copak dál bude,
Jestli s ním zůstanu v domku dubovém.

Ze skelného pohledu svého dám mu číst,
Že nemohu, odletím jak ve větru ten list.

Jsem dešťová víla a v slunci se rozplynu,
Však na Tebe milý můj já nezapomenu.

Po každé bouři ty pohlédni z okna ven,
A v pohled na duhu na mne též si vzpomeň.

Hrát budu barvami ve vzpomínce na Tebe,
A s další bouří zas spolu budeme.