Zigfried

Ne, není to jméno mého milence, jak by si někdo mohl třeba myslet. To by musel být z pěkně exotické země teda.
Zigfried je duch, co straší v domě mé kamarádky.
Už kolikrát mi nabízela, abych přespala, ovšem spal by někdo dobrovolně tam, kde ví, že straší? No já teda rozhodně.
Teda aspoň jsem si to vždycky myslela. Jenže jednou už nebylo na výběr, neměla jsem se jak dostat domů a ona byla moje jediná záchrana.

Vše probíhalo normálně, párty se pomalu blížila ke konci, všude ruch a hluk, smích a jekot, prostě jsme se dobře bavili. Nikdo by v takovém prostředí ani neslyšel, pokud by se duch nějak ozýval. On asi neměl ani odvahu, protože přehlušit šest rozjívených ženských by snad ani nešlo.
Když už jsme se se všema rozloučily, chystala mi kamarádka spaní v obýváku. A něž jsme si popřály dobrou noc, nezapomněla mi připomenout, ať se nebojím, že kdybych něco slyšela, tak je to Zigfried.
No tak to se mi bude teda krásně spát, pomyslela jsem si. Nejsem řádný poseroutka, doma normálně chodím po tmě na zahradu, do sklepa nebo na půdu a nebojím se, vždyť není čeho. Člověk se bojí jen vlastní fantazie, která ho straší a bludy vytváří.
Dům utichl, já ležela na gauči pod peřinou a přes zatažené závěsy v oknech sem tam problikla světla projíždějícího auta. Špiclovala jsem uši co to šlo a snažila se zachytit veškerý ruch a šum, co by mi snad vzdáleně mohl připomínat přítomnost ducha.
Jenže jak poznám, že je to on? Nikdy jsem žádného neslyšela, naštěstí.
Už jsem pomalu usínala, vzdala jsem hon na ducha, protože přece nebudu věřit na nějaké nadpřirozené bytosti.
Najednou se ozvalo lehké zaklepání. Snad jsem ho ani pořádně neslyšela, ale když se ozvalo podruhé, oči už jsem měla na stopkách. Srdce se mi rozbušilo při představě, že by to mohl být on.
Klepání se zdálo být pravidelné. Co se mi tím snaží asi naznačit?
Peřinu jsem si přitáhla víc k bradě, natlačila co nejvíc na opěradlo gauče a ani nedutala.
Po chvilce se ke klepání přidalo i jakési funění.
No tak to už je moc, to by snad naporvé stačilo kamaráde, ne?
Trvalo to ještě nějakou chvíli a pak najednou ticho, klid.
Ještě chvíli jsem to ticho poslouchala, ale nic ho nerušilo. Až jen moje potřeba jít na záchod. No to snad ne, co když tam je?
Musela jsem, přece se nepočůrám.
Vylezla jsem z pod peřiny a pomalu se blížila ke dveřím. Chytla za kliku a pomalu otevřela.
O nohu se mi otřelo něco chlupatého. Srdce se mi rozbušilo a málem jsem vykřikla leknutím.
Na cestu jsem si svítila jen mobilem, ale i v tom slabém světle jsem viděla, jak se mi pod nohama motají psi. On se ji snažil nasadit, ale ona mu spíš jen na oko utíkala.
Hleděla jsem na ně a pomalu si spojovala souvislosti.
Po chvilce se mu to podařilo a opět se začlo ozývat to známé klepání, protože stáli u dveří. On začal funět a já se musela smát. Normálně jsem tam stála a smála se, jak nejlepšímu vtipu.

Nevím, jestli jsem záhadu Zigfrieda odhalila, každopádně během noci jsem už žádné jiné podobné zvuky neslyšela, tak nemůžu posoudit. Třeba příště :-)