Variace na Hruskuu...

Ona není píča jako píča. Sakra, už hezkou chvilku na to myslíš, a teď toho biblického hrdinu rovnou pátým pádem oslovujeme voláme… Tak klidně ještě jednou: Onane…!…ní píča jako píča. (Ale stejně raději používáš termín masturbace, Dalího Velký masturbátor je obraz z tvých nejoblíbenějších. )

Teď si říkáš proč jsi s tím vlastně začínal, jak se chceš dostat od Dalího zpátky ke kundám… i když: ono jde taky vlastně o umění. Některá je sádrová smečka štvoucí jelena v říji - ale bohudík většina ostatních aspiruje spíš na Monu Lisu. Což je možná sám o sobě paradox, protože dodnes s jistotou nevíš, jestli sama Mona Lisa není náhodou chlapeček. Ale zpátky k věci.

Některá má okvětní plátky (když chceš použít ten výraz) jako listy jitrocele, hladké a tenoučké… a naopak jiná jako primule, dužnaté, zbytnělé a zvrásnělé. Jedna je jen lehce narůžovělá a jiná sytě purpurová nebo mléčně čokoládová.

Je až k nevíře, jak dvě stejné věci mohou být rozdílné, jak mohou být dvě ženská těla, těla dvou samic stejného živočišného druhu, rozdílná ve svém vzhledu... – a funkci.

Zatímco manželka - vlastní manželka- se chlubí (doslova...) tenoučkými, průsvitně

růžovými plátky, v záhybech měkoučké kůže vyholeného rozkroku téměř neviditelnými, schovanými jako Popelčiny střevíčky v oříšku, jako beruška chycená do dlaní... moje cizí manželka byla se svými temně rudými drahokamy, mnohem robustnějšími a pyšně se deroucími na odiv, jejím přesným opakem. A stejným opakem si byly obě i ve způsobu využití své výbavy...

Zjistit, jakou ji vlastně má – to je to co chceš především.

Nevadí ti, když není tvá oblíbená, ale přednost dáváš tmavé velkolisté primuli, ve večerní rose, v rozpuku. Nemáš rád, když nevidíš nic než čárku. Ačkoliv někdy… někdy máš hlad. Není to chuť - chuť z nudy, z rozmaru…

Máš pocit vyhladovělé šelmy, vlka na konci zimy, uprostřed ledové pláně, pocit vlka ochotného zaútočit na cokoli, co by mu poskytlo aspoň jediné sousto.