Zlo

Dá se vůbec zlo definovat? Jednu definici jsem našla, a zní takto:

„Zlo představuje úmyslné chování, jehož cílem je ublížit, zneužít, ponížit, zbavit lidskosti či zničit ostatní nevinné lidi nebo pomocí úřední moci či systémových prostředků nabádat ostatní k těmto činům či jim je umožnit. Stručně řečeno: zlo je vědět o jiných možnostech chování, ale chovat se špatně.“

Kdo však toto zlo páchá? Statisticky přece není možné, aby se dělo tolik zla, když většina lidí zlých není.

Co když zlo opravdu nepáchají jen patologičtí jedinci? Jak je možné, že normální lidé konají zlo? Proč se z dobrých lidí stávají lidé špatní? Jak se zlu postavit a stát se tak hrdinou?

Pohádkové vidění světa se nám často snaží naznačit, že věci jsou buďto černé nebo bílé. Že existuje jen dobro a zlo. Že jsou jen dobří a zlí lidé. Není tomu tak. Dobro i zlo je v každém z nás. Jedna z nejstarších a nejznámějších proměn se týká Lucifera. Lucifer, „světlonoš“, byl nejoblíbenější anděl Boží. Jednoho dne se mu však vzepřel, byl vyhnán a stal se z něj Satan, tvůrce všeho zla. Stejně jako Lucifer byl původně dobrý a postupně začal páchat zlo, i lidé jsou schopni činů, které jsou v rozporu s jejich přesvědčením.

Jedna známá a často citovaná parafráze Alexandra Solženicyna zní: „Kdyby to všechno bylo tak jednoduché! Kdyby existovali zlí lidé, kteří by někde záludně páchali zlé činy, bylo by nutné je jen oddělit od nás ostatních a zničit. Ale hranice rozdělující dobro a zlo prochází srdcem každé lidské bytosti. A kdo je ochoten zničit kus vlastního srdce?“

Proč se tedy děje zlo?

Může za to anonymita? Zlo přece nepáchám já osobně, ale někdo neurčitý.

Nebo snad skupinové myšlení? Soudržnost a solidarita ve skupině se stává důležitější než reálné zvažování faktů. Může se tak stát, že skupina učiní špatná nebo nerozumná rozhodnutí, o kterých by každý člen mohl individuálně usoudit, že nejsou moudrá.

Nebo jen efekt přihlížejícího? Čím více lidí zlu přihlíží, tím menší je pravděpodobnost, že někdo zasáhne.

Přitom řešení je tak snadné, stačí zlo nepáchat a ani ho netolerovat. Dokonce na to existuje pomůcka v podobě desatera.

1. Udělal jsem chybu

2. Jsem všímavý

3. Jsem zodpovědný

4. Jsem jedinečný

5. Vážím si spravedlivé autority, bouřím se proti autoritě nespravedlivé

6. Chci být přijat skupinou, ale cením si své nezávislosti

7. Budu ostražitější k rámování

8. Udržím v rovnováze svoji časovou perspektivu (Přítomnost není to nejdůležitější, musíte uvažovat i nad budoucí zodpovědností a minulými závazky)

9. Neobětuji osobní a občanské svobody za iluzi bezpečí

10. Mohu vzdorovat nespravedlivým systémům.

Zní to možná absurdně, ale stačí vystoupit ze stínu, uvědomit si svou vlastní odpovědnost a postavit se zlu.

Albert Einstein údajně řekl, že „svět nebude zničen těmi, kteří páchají zlo, ale těmi, kteří se na něj dívají, aniž by něco udělali.“

Edmund Burke, britský státník a filozof, pak prý řekl toto: „Jedinou věcí nutnou pro triumf zla je, aby dobří lidé nic nedělali.“

Každý může konat dobro i zlo, volba je vždy jen na nás.