Máte ho ?

Je na světě jeden pohyb, který mě
vždy 100% dostane. Je to věc tak jednoduchá, přirozená a dokáže ve většině případů splnit svůj účel.

Umíme jí všichni. Ano, všichni na celém světě ať je nám sebehůř, sebelíp, ať jsme šťastní,
nebo se nám zrovna nedaří. Ať už jsme dárci, či příjemci.
Je to pohyb koutků úst, směrem nahoru.
Neznám nikoho, koho by nedostal něčí
úsměv. Úsměv darovaný v té dané situaci – pro štěstí, pro radost, jako pochopení, jako povzbuzení, či pro krásný den.

Každý máme svůj úsměv – není
to pořád ten samý. Jednou s pokrčeným nosem, či s vráskou na
čele, jindy hlasitý, šťastný, nebo s mrknutím oka, pro potěšení někoho, kdo je v tu chvíli s námi.

Před pár dny se v životě jedné
ženy něco stalo – tedy v jejím, spíš v životě někoho, koho zná. Nebylo to nic milého, spíš naopak. Ten člověk jí zavolal a ona byla v první chvíli jako opařená – věděla, že to, co ho potkalo, bylo o vlásek a bylo to velmi bolestivé. Byl v tu chvíli (a ještě pořád je) od ní tak daleko, že nebylo možné
ho navštívit a utěšit osobně. V ten okamžik se její srdce sevřelo a ona měla jediné přání – být tam s ním. Vzít ho za ruku, pohladit, utišit tu bolest... nešlo to.
Po x hodinách, kdy už měli povolaní
svou práci za sebou a mohl zase trošku komunikovat, si spolu začali psát. Jen tak ...sms-ky o všem a o ničem. Nemělo smysl se ho ptát, jak mu je... to věděla dobře, ale chtěla ho rozptýlit a snad i trochu myšlenkami odsunout od toho, co právě prožívá..
A jedna z jeho odpovědí na její
zprávu byla, že je „…. správně trhlá“ a pár rozesmátých smajlíků. A druhý den přišlo poděkování, za usměvavý pokec.
Bylo to pro ní v tu chvíli stejné,
jako by byla u něj a mohla ho osobně potěšit. Vyloudilo jí to na tváři úsměv, potěšilo jí, že mohl na chvíli zapomenout, i když to bylo určitě jen na chviličku. Ale to mezidobí bez bolesti, bylo pro něj jistě příjemným okamžikem.
Někdy nás úsměv naplní sám od sebe. Něco se v nás poskládá, zapadne to do sebe jako hezký
obrázek, který potěší naše nitro a na našich tvářích se objeví úsměv. Sami nevíme, proč. Co bylo tím podnětem, tím spouštěčem, jen cítíme, že je nám dobře i uvnitř, na duši, na srdci... A tak se to z nás dostává ven formou úsměvu a my tak nějak pro okolí
záříme a nabíjíme ho svou odvahou se usmát a svůj úsměv věnovat.



Většinou mi přijde, že lidé mají svůj
úsměv v sobě pevně zamčený a neukazují ho nikomu. Jako kdyby se o něj báli, jako by nechtěli, aby je někdo tak viděl...
šťastné, usměvavé, darující... jako kdyby to pro ně byla nějaká potupa, či se tím cítili před druhými oslabení.

Je to škoda... vždyť tenhle malý
pohyb rtů, dokáže člověka tak proměnit. Hlavně uvnitř něj...
a to je možná to, proč se lidé tolik neusmívají. Bojí se změn.
Je hezké jít, nebát se lidem dívat do tváří a zachytit tak tyhle hezké podněty.

A úsměv má i jednu úžasnou schopnost – dokáže některým z nás, pomoct bojovat s naším
černým psem, který se v nás usadil. Ale dokud máme úsměv svůj,
nebo ho máme od koho přijímat, tak se té potvoře jen tak nedáme a dokážeme s ní bojovat a jednou snad i žít.

Úsměv v nás –
https://www.youtube.com/watch?v=hcL-k5DMqHI.
Vím,že Nat King Cole je v tomhle úžasný, ale jeho následovníci stojí také za to. Mimochodem, věděli jste že tuto hudbu složil Charlie Chaplin?