Chlapi přece nepláčou...

Znáte to, říká se to. Nevím, jak moc je to pravda, ale vím, že na sto procent to neplatí.
Byla sobota a já přijel večer domů. Byl jsem unavený, tak jsem se přivítal se ženou, vzal Karla na chvíli ven. Pak jen sprcha a do peřin. Žena ještě pekla chleba a koukala na televizi. Usnul jsem jako dudek.
Probudilo mě známé cupitání bosých nohou po plovoucí podlaze, byla to má mladší dcera. Přišla do dveří ložnice a tam se chudinka poblinkala. Okamžitě jsme byli se ženou u ní. Měla horečku a bylo jí zle. Lehla si ke mě do postele a dali jsme jí teploměr, zatímco žena setřela podlahu a přinesla kbelík,co kdyby náhodou...

Ležela mi v náručí, moje malá holčička a horko z ní doslova sálalo, její blonďaté kudrlinky byly ve zpocených pramíncích přilepené na čele. Hladil jsem jí po vlasech a konejšil ..
"Tatínku..." jen zašeptala a usínala. Políbil jsem jí do vlasů a přitsknul k sobě. Spala mi na ruce a já koukal, jak zrychleně oddechuje. Zajel jsem jí rukou na na hrudníček. Byla rozpálená a mne se začínaly zmocňovat obavy. Měl jsem dlaň na jejím srdíčku a cítíl jsem jak rychle bije.
"Kolik má?" zašeptala žena vedle mne. Vytáhl jsem jí teploměr a koukl na něj.
"Hmm, 39,5 °C ,to není dobré..." odpověděl jsem. "Přines mokrý ručník, dáme ji zábal a dětský paralen."
Za chvíli byla zpátky.
"Budulínku můj, dáme ti zábal, ať srazíme horečku, ano? Maminka ti dá ještě tabletku a zapiješ jí čajem..." šeptal jsem jí do ouška. Jenom příkývla a posadila se na postel. Spolkla tabletku a začali jsme jí svlékat.
"Budulínku, teď to bude studit,ale jenom chvilinku, ano? " zase jen přikývla a my ji začali balit do mokrého ručníku. Rychle jsme zabalili a přebalili ručník ještě dekou. Dcerka začala fňukat, že jí to studí a je jí zima. Položil jsem ji, takovou malou mumii, zase na svou ruku a konejšil jí. Dladil po vláskách a šeptal, že to bude dobré. Líčka měla červená a horká. Za chvíli usnula a já ji dále hladil po vláskách. Ležela mi v náručí, rychle oddechovala a já ji přitiskl s sobě.

Vrátily se mi vzpomínky na předloňský květen, kdy obě mé holky chytly rotaviry. Pořád měly teploty a zvracely, co snědly nebo vypily, to z nich za chvíli bylo venku. Tehdy jsem byl zoufalý. Došlo to až tak daleko, že jsem s nimi musel do nemocnice. Nikdy na to nezapomenu, nezapomenu na ten pocit zoufalství, že jim nemohu pomoct. Jak rád bych to vzal na sebe, jen aby už byly zdravé. Jen aby už se zase smály, aby zase zlobily, aby to byly zase ta moje dvě blonďatá torpéda. Tehdy obě skončily na kapačkách, na umělé výživě. A co bylo ještě horší, že jim chudinkám museli ty jehly píchat shora do dlaně. Nemohli je obě udržet, tak já jako táta jsem jim musel držet tu malinkou ručičku, aby jim zavedli kapačku.
"Bože, prosííím, už ne, prosím..." znělo mi hlavou a z očí se mi kutálely slzy. Znovu jsem políbil dceru do vlasů a položil jí dlaň na čelo. Pořád byla jako horká kamínka...

Po asi půl hodině jsme jí se ženou rozbalili a oblékli do pyžama. Zase jsem si jí vzal k sobě. Usnula... Během celé noci jsem jí stále kontroloval, jestli je přikrytá a jestli jí teplota spadla.
"Miluju tě budulínku..." zašeptal jsem jí do ouška. Vzala mou ruku a objala se s ní.
"Tatínku..." zašeptala a zase usnula. Ležel jsem a přemýšlel, proč na sebe nemohu vzít její utrpení, jak moc bych to chtěl... Zase mi z očí vyhrkly slzy...
Ráno mě probudilo škubání jejího tělíčka. Rychle jsem jí podal kyblík k hlavičce a ona se zase vyblinkala.
"Budulínku můj, už je to dobře...? " ptal jsem se. Zase jen přikývla a lehla si na postel. Sáhl jsem jí na čelo a zamračil se... Zase teploměr a měříme. Koukám na hodiny. Paralen přestal zabírat a horečka je zpět. Šahám pro paralen a dávám jí další tabletu a čaj.
Za chvíli se přiřítila starší dcera a syn. Rychle je beru vedle a pouštím jim pohádky. Karel už nedočkavě pobíhá za mnou. Myju se dávám mu granule a oblékám se. Jdeme ven, je neděle a volám kapičce. Bavíme se o setkání v Praze. Říkám jí o dcerce a že nevím jestli dorazím.
Přicházím domů. Nakukuju do ložnice, žena spí s dcerkou v náručí, nechávám je spát a chystám snídani. Když je všechno hotovo, volám děti od pohádek ke snídani. Máme jako každou neděli vaječinu a bílou kávu. Děti se zase dožadují k vaječině kečupu. Stříkám jim ho na talíř a snídáme. Po snídani se rychle převlékají a zase jdou koukat na pohádky. Umyju nádobí a jdu zkonrolovat ženu s dcerkou. Žena se probírá a vstává,dcerku necháváme spát.

Před obědem se budí a má hlad. Rozmačkávám jí půlku banánu na kašičku a dávám jí ho k jídlu. Upozorním jí, ať ho jí pomaličku, ať nedráždí ten žaludek. Uvařený, hořký černý čaj už je skoro studený. Dávám jí ho po polévkových lžičkách. Přenáším jí do obyváku, ať se může koukat na pohádky.
Odpoledne jdu do obchodu, kupuju pečivo a věci na večeři. Přicházím domů a dcerka už má hlad. Dávám jí dlaň na čelo, už je to lepší. Dostává suchý rohlík a zase hořký čaj. Chystám večeři pro nás a večeříme. Umyju zdravé děti a ukládám je spát. Starší dcera lamentuje, že mladší zase spí u nás v ložnici. Snažím se jí vysvětlit, že je nemocná. Pochopila.
Děti už spí a zase měřím dcerce teplotu. Chvíli na to zase blinká. Teplota je zpátky. Podařilo se to všechno chytit do kyblíku. Začínám už ztoho být nervozní. Zítra ji beru k doktorce.
Celou noc jí zase hlídám,spí mi v náručí. Ráno zase chudinka blinká. Žena odchází do práce a já vstávám. Měřím dcerce teplotu, má 37,8 C°. Dávám jí paralen a zase usíná. Budím starší dcerku, ať se chystá do školy. Synátor už je taky vzhůru, tak mu udělám snídani. Tchýně už taky vstává, můžu jít s Karlem ven. Přicházím, dcerka ještě stále spí. V devět hodin už to nevydržím a budím jí. Oblékám ji a jdeme k doktorce. Venku hnusně fouká a vidím, jak je jí to nepříjemné. Sotva mě drží za ruku. Beru jí do náruče a kryju ji vlastním tělem před větrem. Nesu jí z horního sídliště na dolní a přes dolní až k doktorce. Nikdo tam není, jsme hned na řadě.

Vysvětluji doktorce co a jak. Pokládá dcerku na lehátko, prohmatává jí břísko, poslouchá jí stetoskopem hrudník. Domlouváme se na postupu. Sama zmiňuje, jak nás skolily ty rotaviry. Oba se mračíme a shodujeme se, že tentokrát to nesmí dojít tak daleko. Dostávám recept na Ditiaden, Paralen a nějaká probiotika. Dcerka dostává obrázek a jdeme vedle do lékarny. Vyzvedávám recept, kupuju ještě dětský černý čaj s anýzem. Nabízím dcerce jestli něco nechce. Vždycky po mě loudí nejaké vitamínové lízátko, nebo bonbón... Nic nechce, divíme se oba, já i lékarnice.

Beru dcerku na koníka zase jí nesu domů. Doma vařím ten dětský čaj a chystám jí banán s piškotama. Projedu to ponorným mixérem, ať je z toho hezká kašička. Dávám dcerce ten Ditiaden a kašičku. Pomalu to jí a srká brčkem čaj. Vypadá líp, ale nechci to zakřiknout.
Večer už je bez teploty a co snědla už nevyblinkala. Začínám mít pocit, že už je to dobré. Ještě si ji zase bereme do ložnice a i kyblík máme připravený. Usíná mi v náručí během vyprávění pohádky. Nemám to srdce od ní odejít, dávám jí pusu do vlasů...
"Miluju Tě budulínku..." šeptám jí do ouška, ještě se ze spánku usměje. Usínám.
Budí mě budík na mobilu, rychle ho zaklapuju. Jsou čtyři hodiny ráno. Opatrně sundávám hlavičku mé dcerky z mé ruky. Pokládám jí na polštář. Pokládám jí dlaň na čelo, je studené. Pohladím jí a po vlasech a políbím jí na líčko. Syn už spí se ženou. Objímá jí kolem krku. Oběma dávám pusu. Žena se probírá...
"Musím do práce... Dej mi vědět jak jí je. " šeptám své ženě.
"Jasně že dám,dávej na sebe pozor..." odpovídá mi v polospánku.
Usměju se na ní a dám ji pusu. Karel se na mě smutně kouká, ví že nejdeme ven, že jdu do práce.
Beru si jeho hlavu do dlaní, koukám do těch psích očí... Dám mu pusu na čumák.
"Běž a hlídej holky... šup..." říkám u ukazuju mu prstem k ložnici. Cupitá po plovoučce. Stojím už u dveří na chodbu. Otočí ještě hlavu a smutně kouká, jak zavírám dveře...
Odpoledne mi přichází zprava. Dcerka už doma řádí s dětmi...
Do očí se mi narhnou slzy... To je dobře. Hlavně ať už je to za náma.

Otřu si oči...Frede přestaň. Chlapi přece nepláčou... Třeba ne, ale pokud jde o mé děti, nejsem zase až takový chlap...

Fred