Kometa

Objevila jsem v sobě skrytou část,
která dlouho spala.

Jsem jako dítě, co objevilo pískoviště a na něm spoustu báboviček. Některé jsou nakřáplé,
jiné mají barvu duhy, netypický tvar. A já postupně zkouším jednu po druhé a překvapeně zjišťuji, co se z nich dá vyklopit.

Objevila jsem nové galaxie a jako kometa si prolétávám kolem nich. U některých přibrzdím a prohlédnu si je, kolem jiných se mihnu a jen světlo, které mě
doprovází, napoví jim o mé existenci.

U jiných se zastavím a strávím s nimi nějaký čas, jiné přijmu k sobě a připojím jejich dráhu ke své.

Žiju na 1.000% a denně zažívám takové emoční bouře, že kdyby se daly zfilmovat, Spielberg by zahodil studem kameru. Kdyby se daly malovat, Monet by spálil plátna.

A dnes mě napadlo, že jsem vlastně ani nepoužila slovo, které v poslední době slýchám velmi často: „Děkuji.“ Takže děkuji.

Hlavně svému zákonnému muži,
že s úsměvem a trpělivě sleduje mé skotačení a že bere děti na výlet, abych mohla být se svým subíkem.

A svým subíkům. ...hlavně tomu jednomu, že mi dává to, co mi tak dlouho chybělo. A tomu druhému,
co jsem mu dnes vrátila svobodu, protože vlastně nikdy nebyl můj.
A těm ostatním, že se snaží mě pobavit, zaujmout, dojmout.

Prostě život je skvělý.

Je za co být vděčný, když se mihne kometa.