Setkávání

Vzpomínám dnes ráno na lidi, co jsem potkala,
třeba jen velmi krátce, třeba si sedli vedle mě v autobuse nebo ve vlaku.

Vzpomínám na toho svědka Jehovy s černou aktovkou
a lužickosrbského básníka v dlouhém kabátě. Na tu cikánku, se kterou jsem si
povídala o cikánech. Na toho muže, který mi líčil okamžik vzrušení před
okamžikem doteku a tázal se, zda to chci prožít. Na toho mladíka v Brně, kterého
jsem žádala o pomoc s kočárkem a rozuměla mu, že „nemá ruce“ a omluvila se a
rychle poprosila mladou ženu. A on mi pak v tramvaji říkal, že mi přece povídal,
že má ruce a já se mu omluvila podruhé. Vystoupili jsme společně z tramvaje a
šli spolu kus cesty a on se za mou dceru pomodlil. Vzpomínám na tu paní, která
se ptala „proč právě já“ a já jí říkala, že já se ptám „proč to dítě“ a ona se
styděla, že je tak sobecká, a já jí přesvědčovala, že sobecká vůbec není.
Vzpomínám na toho patnáctiletého Davida, který mi začal říkat mámo a já se bála,
abych ho nezklamala a možná se mi to nepovedlo. Vzpomínám na toho faráře, ke
kterému chodili lidé pro útěchu a naději, a já si s ním povídala i o rodině a
ten den přijel můj muž, se kterým jsme měli před rozvodem, a šli jsme na chvíli
do kostela a ten farář najednou začal povídat o rodině a manželství a manžel se
mě ptal, že to bylo asi úmyslně a já se jen pousmála. Vzpomínám na ten kopec,
kde stojí rozhledna, kostel a jeden dům, co v něm bydlí (bydleli) stařík a
stařenka a vzpomínám na milé povídání s nimi. Také na toho muže, který seděl na
zapráží u jednoho domku blízko zříceniny hradu a vyprávěl mi pověst, ve které
hlavní roli hrála láska. A když jsem šla znovu tou cestou za tři roky, zase tam
seděl a povídali jsme si.

Na východním obzoru se objevují první světlé
šmouhy.

Někde jsem četla, že život se dá přirovnat k
jízdě vlakem. Možná mi to napsal jeden, s kterým jsme si vyměnili několik
virtuálních dopisů. Náš život je cesta vlakem, sedíme v kupé, lidé nastupují do
vlaku, vystupují z něj, občas někdo přisedne k nám a chvíli spolu jedeme. S
někým krátce, s někým mnoho roků, s někým až na konečnou. Někdo do vlaku
nastoupí a my ani nestačíme zjistit, kdo to byl.

Dnes ráno jsem toho zvláštního mužíka potkala
třikrát. Vlastně není zvláštní, má jen otevřené srdce. Nejdřív si ke mně
přisednul, aby se vzápětí přesunul jinam. Pak na mě po vystoupení z autobusu
volal a podával mi můj ztracený šátek. O pár minut později u křižovatky mi
povídal o stromech napadaných v řece a jedné slavnosti na jednom nádraží. Ještě
nevím, jak s touhle ranní informací naložím.

Vzpomínám na lidi, které jsem potkala a kteří už
zřejmě dávno na naše setkání zapomněli. A děkuju Vesmíru za všechna ta náhodná
(několikaminutová) setkání.

A jednou možná budu vzpomínat na ty, co jsem
potkala tady, kteří můj život něčím obohatili a ani o tom nevědí. A budu si
říkat – jak se jim teď vede. :-)

Protože v tom "smrkovým lese" se jistě nepotkáme.
Takže – mějte se prima. :-)