Demon?

Procházela vsi tak pozdě v noci, že už by se snad dalo říct nad ránem. Na východě sice ještě ani náznak svítání, ale listy stromů už chvílemi čechral ranní vánek vonící vlhkostí a hlínou z polí. V domcích ještě všichni spali, jen ona vyrážela takhle brzy ze své samoty s léčivými bylinkami, které ještě v pozdním podzimu nasbírala, na trh do města. Někteří by asi řekli s čarodějným bejlím a nenápadně by si uplivli proti uřknutí. Na začátek listopadu bylo docela teplo a tak zatím i šátek nechávala jen kolem krku, aby jí chladný vzduch probral z nočního omámení spánkem. Až vyjde slunce, osvítí její zrzavé vlasy, které teď volně spadají na její ramena a záda. Ty se zalesknou jak vyleštěná měď, pokud je tou dobou už radši neschová do šátku, aby v blízkosti vsi a městečka nepohoršovala prostovlasá a rusovlasá. Beztak si občas bokem šeptávali, co že je vlastně zač.
Vísku už skorem nechala za sebe, když tu se začali výt psi. Neštěkali, jen teskně zavýjeli až běhal mráz po zádech. Přidala do kroku, aby už byla v aleji za vsí. Byl skoro úplněk, ale takhle nad ránem už byl za obzorem a jeho paprsky už nestříbřili krajinu.
Psi ve vsi pomalu utichali, ale zvláštní pocit ledové pěsti sevřené kolem žaludku ji neopouštěl. Do svítání zbývaly ještě tak dvě hodiny. Přesto si uvázala šátek kolem hlavy a vymlouvala se sama sobě, že kvůli chladu.
Něco ji ponoukalo se stále otáčet i když v měkké temnotě, která nedávala blížící se den ještě ani tušit, nemohla nic moc vidět. Svižnou chůzí docházela na kraj lesa.
Asi ho viděla dřív než on ji. Nebo tušila. Ale jistě jim přítomnost toho druhého prozradil až jeho kůň. Frknul. Na travnaté cestě alejí našlapoval, ač kovaný, tak tiše, že ho opravdu postřehla až těch pár metru za sebou.
Slyšela i ten druhý zvuk - pobavené uchechtnutí. Než stihla zareagovat, on pobídl koníka a dvěma cvalovými skoky byl u ní. Než by stihla vykřiknout, už stál vedle ní a ústa jí držel rukou v kožené rukavici, druhou rukou ji pevně přismekl naučeným pohybem do své náruče. "Nekřič a přežiješ..." zabroukal ji do ucha takovým hlasem plným sametu i krve, až se jí podlomila kolena - ještě že ji držel tak pevně.
Jako kdyby se ona dávno nenaučila, ze křičet nemá smysl - jí švarní jinoši ze vsi na pomoc nechodili - ona byla ta opovrhovaná - ďáblem políbena. No zdá se, že teď už to tak bude, překvapila sama sebe absencí strachu.
On mezitím zjistil ze voní bylinkami a ranním povětřím, že se mu v rukách neklepe jak vesnické husičky co občas polapil, když se omeškaly a po tmě spěchají do chalup.
Pustil jí ústa a ona opravdu nekřičela, stála s hlavou vztyčenou a snažila se ve tmě zahlédnout jeho tvář. Voněl kouřem ohně, koňským potem, kůží a ocelí.
Vzal ji do náruče a poodnesl kousek stranou cesty. Tam ji řekl ať ze svlékne. A ona fascinovaná jeho hlasem a rozhodností se nepokusila utéct i když v tu chvíli stála volná a místo toho ze sebe třesoucíma rukama opravdu sundavala svršky. Svlékla se, jen na šátek na hlavě zapomněla. Ale ten ji z vlasu sklouzl sám, když ji chytl za ruce, zkušeným pohybem na ně nahodil smyčku provazu a jeho druhý konec přehodil přes větev stromu těsně u kmene. Zatáhl a tím jí ruce vyšponoval vysoko nad hlavu, tak vysoko, že už nestála úplně pohodlně ale taky ne úplně na špičkách, jen tak, aby ji to nutilo najít oporu v kmenu stromu a přitisknout se na jeho hrubou kůru jemnou kůží stehen, břicha, prsou i tváře. Bylo to tak rychlé ze šátek snad teprv v tu chvíli dopadl na zem.
Prohrábl prsty houšť jejích neposlušně zkroucených náhle osvobozených vlasů. Byla jí zima ale množství adrenalinu kolující jejími žilami zmírňovalo pocit chladu.
Ve tmě toho moc neviděl jen bělost kůže na pozadí stromoví kůry. Sundal rukavici a přejel konečky prstů od krku přes záda až na zadek. Zachvěla se, čert vem, jestli vzrušením nebo zimou. Už si dávno zvykl, že jeho počínaní ženy nepřijímají s povděkem. Není na co čekat - ruka už ho svrbí a rukojeť jezdeckého biče najednou jako by ho u boku tlačila. Ještě chvíli ji hladil záda a zadeček, jako by jí to snad chtěl aspoň trochu vynahradit, té která nepáchla kyselostí strachu, která se jen jemně chvěla pod jeho doteky.
Překvapivě něžně hladil její záda, ale tušila a jen čekala kdy ji surově rozkopne nohy od sebe a...

ŠVIH...

Škubla sebou ale spíš leknutím - rána bičem přes hýždě štípla, ale ne nepříjemně.
Vyťal jí první trochu opatrnou ránu, snad oddaloval tu chvíli, kdy začne křičet a plakat. Nesnášel když se bály, kroutily se jako červy a snažily se vyhnout další ráně...
Škubla sebou - ale nevypadala jako že se chce stáhnout do sebe. Přestala se třást a působila dojmem, že čeká... na další. Ještě tomu nechtěl věřit a tak ji zkusmo švihnul podruhé a o něco málo více. Trhla sebou ale zadek nechávala stále vyzývavě nastavený, nekroutila se v úvazu, neprosila, nekňučela a nechtěla aby skončil. Překvapila ho...
Druhou ránu už čekala. Štípla víc - evidentně byla silnější. Škubnutí se neubránila, ale neměla se potřebu se bránit jemu ani jeho počínaní. Zvláštní temně pulsujíc pocit se jí probouzel v oblasti klína a ona si troufala nastavovat zadek další ráně. Překvapila sama sebe...
Nechápal to, najednou ho něco nutilo být opatrný, neřezat bičem hlava nehlava, ale hrát si. Pokrývat jemnou kůži sériemi jemných švihnutí a oddalovat si tu slast první pořádné rány.
Bič tancoval po jejím zadku a rovnoměrně ho pokrýval poměrně jemnými švihanci, které příjemně zahřívali kůži a štípali tak nějak spíš hravě než bolestivě. Série švihnutí pomalu získavali na intenzitě a náhle jakoby se zapomněl. Už chvilku jen stál. A ona čekala, nevěděla na co, ale čekala na to se zatajeným dechem.
Pak už to nemohl vydržet, ale jakoby se bál. Na chvíli se zarazil, to se mu snad ještě nestalo...
První pořádnou ránu ji vyťal se zatajeným dechem.
Zasyknutí rozkoše uniklo z dvojích rtů. Bič v jeho rukách se roztančil v démonském čardáši. Teď už mu bylo jedno co na to ona, ztratil se ve vlastní temné rozkoši a rozdával rány bičem a bolest jak démon pomsty.
A ona křičela a plakala. Slzy ji vháněly do očí nešizené rány, ale křik jež se nesl probouzející se krajinou byl křikem rozkoše a bolesti jež tu rozkoš způsobuje.
Když ukojil svůj temný chtíč a začal vnímat bolest v zápěstí nezvyklému, že může někdo snášet výprask tak dlouho. Začal vnímat i ji - spíše už bezvládně visící rukama za provaz. Svítání vybarvovalo její zadeček všemi barvami. V řídnoucím šeru odřízl provaz nožem a druhou rukou ji chytal - neboť tušil, že se mu do náruče spíš sesune než přitulí. Jen zpola vnímající a vyčerpanou ji uložil na suché jehličí pod stromem na její vlastní oblečení jež tam vlastně jen před nemálo okamžiky skončilo. A v návalu nezvyklého citu ji ještě přikryl vlastním kožešinou podšitým pláštěm. Klečel vedle ni, zabořil prsty do vlasu barvy vyleštěné mědi - které rozzářily první paprsky slunce. Sklonil se k ní a zašeptal : "Zase si Tě najdu..."
Vyčerpanou a zvláštním způsobem spokojenou ji s jeho prsty ve vlasech a horkým dechem šeptajícím do ucha slib přemohl spánek tak trochu se podobající spíše bezvědomí.
Když se probrala bylo podle slunce určitě po poledni a ze její démon byl skutečný dokazoval už jen plast podšitý jemnou sobolinou, která hladila a halila její bičem poznamenanou kůži.
Slibil ze se vrati...