O mých ženách

Tisícovky vloček se už dlouhý čas pomalu jedna za druhou snáší k zemi. Dívám se na ně a nechávám si je povalovat po zádech, ulpívat na ramenou, táhle si spolu hrajem s časem a nechaváme ho burácet, jdou o nás řeci, ale ať si jdou kam chtějí, se svými vločkovými ženami si žiju v nádherné beznaději. Jsou každá jiná a přece včechny miluju, když pootevřu pusu a ona zastudí na jazyku a pomalu taje, jako vzpomínky na polibky a pak další a další ... Tepou do doby a je jim všechno ukradené, tančíme spolu prapodivný bál bez hudby a jen na velký černý buben nám rytmus udává noc.
Každá je jiná a přeci stejné, ty milenky, ty víly a pomněnky, lhářky a prodavačky provázků, bludné Holanďanky a záletnice i kurvy, nádoby něhy a zloudilé Afrodity.
Až ráno vystřelí světlici na poplach, začneme zase žít beze snění, ale i tak nám možná bude krásně.