Život s dvěma muži

Za pár dnů to bude půl roku, co jsem psala o svých třech mužích. Byl to divoký a mnohdy dramatický čas. Uteklo to jako pár dní.
Nikdy to ani v myšlence nebylo o tom, že bych chtěla opustit svého manžela (to bych našim dětem vážně neudělala a navíc ho miluji).
Vybírala jsem doplněk ke svému současnému životu.
Jeden z adeptů se velmi brzy ukázal jako špatná volba. Mé hranice jsou velmi široké a snesu téměř všechno... kromě lži. A bylo jich víc než hodně. I tak jsem neustále nabízela další možnosti. A jednoho dne prostě pohár trpělivosti přetekl. Vrátila jsem mu závazek, který ve skutečnosti nikdy nedodržel. Od té doby se pravidelně vrací z hlubin internetu, z důvodu, který není jasný ani mně, ani mému okolí. Jeho vysvětlení "přece protože tě nechci" nám pochopení nijak neusnadňuje .-D
A zatím ten druhý vplul do naší rodiny naprosto přirozeně, jako by to místo na něj celou dobu čekalo. (Což je vlastně pravda.) Neptá se, s čím je potřeba pomoc, prostě jde a udělá to. Neptá se co má nakoupit, prostě to ví. Se synem chodí do posilovny, dceru vyzvedává ze školy.
Další výhoda vícečlenné rodiny je v tom, že se během jednoho dne dá stihnout a zažít mnohem víc věcí, než v normálních rodinách. Dopoledne jdeme do bazénu, s dětmi na hřiště, přestavíme kuchyň, odpoledne zajedeme do klubu a někdy k ránu padneme všichni do jedné postele.
A to je chvíle, kterou mám nejraději. Usínám uprostřed svých mužů, jeden má přes mé nohy položené ty svoje, druhý má zas ruku na mém rameni. Baví mě sledovat, jak jen co usnou se jejich dech pomalu zklidní a rytmus nádechu i výdechu se srovná překvapivě nikoli s mým, ale s dechem toho druhého, až tak že to po chvilce vypadá, jako když kolem mě leží z obou stran jedna bytost. A já se cítím... milovaná.