Armáda

Poprvé publikováno na původním BDSM.cz

Abstrakt:Ženy a armáda jak lákavé téma pro nás úchyly. Je to ale správné spojení jen z našeho pohledu? Nebo je snad společnost ve které žijeme, úchylná?

Všechno co jsem v životě získal, já voják z povoláni, a stálo to alespoň za něco, i když ne třeba za mnoho, jsem získal jen díky ženám. Nevěříte, tak si poslechněte můj příběh.

Kdy to začalo? Asi někdy jak začala platit novela branného zákona, která přestala rozlišovat mezi muži a ženami. Vše se ale začalo vyvíjet zcela nenápadně a pomalu. Okamžitě bylo sice slyšet hlasy, které říkaly, že žena a zabíjení není to nejsprávnější spojení. Nezněly ale v mnoha výkřicích doby příliš silně a brzy byly zapomenuty. Snad to bylo i tím, že patřily většinou ženám a mnohé z nich nad to, nebyly hloupé.

Se zrychlujícím se úbytkem neobnovitelných surovinových zdrojů se zvyšovala četnost ozbrojených konfliktů, které nakonec přerostly v jediný. Jediný, ale opravdu pořádný! Stále tak vzrůstala i spotřeba lidského masa. Armáda byla po čase žen plná. Začaly se objevovat i ty, které zde nebyly dobrovolně. Mě vojákovi, který již viděl na těchto jatkách víc rozpáraných břich než lékař na patologii po pěti letech praxe, přiliv nedobrovolných vojákyň
přinesl rozporné pocity i zážitky.
Setkal jsem se zde s naivními holčičkami, které válku považovaly za takový opravdový akční
film, plný statečnosti a ušlechtilých skutků. Měly jasnou představu o tom co je dobré a co je
špatné a většinou rozzářený nadšený pohled upřený do skvělé budoucnosti jako pionýrky na plakátech z doby dětství mých rodičů. Byl jsem tehdy ale mladý, docela pohledný mužský a mezi boji bývala někdy dost dlouhá období kdy se neválčilo.

Vítězství politických stran jejíchž poslanci tvrdili, že nad námi existuje vyšší síla, které jsme povinní být poslušní podle litery, kdy jedině správný výklad chápou pouze oni, značně
zmenšilo sexuální svobodu.
Dámy, které dříve vlastnili, nebo fungovali v prostorách, kam muži dobrovolně přicházeli trpět se začali objevovat i v armádě. Touha velet, stát se vlastnicí cizích životů, nebyla u některých z nich pouze obchodem, který uspokojuje za smluvený peníz zvláštní mužskou libůstku. Touha ovládat, kterou armáda vrchovatě naplnila nebyla u těchto žen spojena z pocitem určité odpovědnosti za osudy lidí kterým velely, ale asi s pocity, že jejich vlastní
život je o něco připravil a ony nyní dostaly příležitost si tuto ztrátu vynahradit.

Nevážil jsem si těchto žen. Těch prvních mi bylo spíš líto, z těch druhých jsem měl strach.
Ne, strach jsem měl z těch prvních také. Strach, že se s nimi ocitnu v situacích , kde nepůjde ani o domluvenou hru, ani o příběh s garantovaným dobrým koncem. Později, když žen nasazených v bojových útvarech přibývalo jsem se s takovými setkal častěji. Bývalá
profesionální domina se na čas stala mojí velitelkou. Naštěstí ji nebyla dlouho. V nepřehledné
akci padla. Opravdu, nešlo to jinak udělat.

Většina z nich ale taková nebyla. Jedna z těch která uměla rozeznat hru a život sloužila v mojí
jednotce. Byla-li příležitost, rád jsem zaplatil udělením dovolené za služby při kterých jsem nemusel velet ale mohl jsem si vychutnat pocit, který vyvolávala rákoska na mém nahém zadku. Vlastně patřila do jiné skupiny žen, které jsem v armádě potkal.
Patřila k ženám, které nakonec poslaly náš svět na trochu jinou cestu. Představuji si že patřila také k těm, které kdysi v roce 2005 argumentovali proti nucenému odvodu žen do armády tím, že posláním žen je život dávat a ne jej brát. Nakonec si ji vzala armáda. Pamatuji si dobře den, kdy moje četařka dokázala překonat strach o život a nevystřelit po neozbrojených civilistech kterým jsme nerozuměli a kteří mohli mít mnoho důvodů nás zabít. Nejdřív jsem to neuměl pojmenovat, ale později jsem to pochopil. Dokázali v tomto pekle nepřidávat další
zbytečné krvavé příběhy. Dokázali nebýt vojáky, když to nebylo nutné. Začal jsem si jich vážit. Vážil jsem si jich a respektoval jsem je. Naučil jsem se je poznávat. V armádě i později v civilu.

Nakonec přišlo to, co přijít muselo. Protivník nás donutil opouštět častěji zajištěné pozice a vydávat se do neznámých hor, pouští a osad, pěšky, bez ochrany naší válečné technologie.
Tam jsme hleděli do očí můžu i žen, kterým naše raketové dělostřelectvo zabilo celé rodiny.
Tito lidé bohužel neuměli anglicky a tak jsme jim nemohli vysvětlit, že se tak stalo omylem,
když se velitel palby opil žalem nad prohrou jeho oblíbeného fotbalového klubu, nebo byl jen nevyspalý a v tomto stavu zadal špatně souřadnice vojenského cíle. V boji, kdy proti sobě
stála jejich nenávist, která pohrdá vlastním životem a naše přání zaplatit ze žoldu dluh vzniklý
po koupi auta, bytu, nebo po dlouho trvající zálibě v kartách jsme neměli šanci.

V té době ale již ženy celou situaci již dávno pochopily jako příležitost druhu. Muži ,
zdecimovaní dlouhodobými boji byli nahrazováni zejména v civilní sféře ženami. A ženy,
ženy jako četařka, pracovaly na sobě i na tom co je živilo. V čím horších podmínkách tím lépe, jako již tolikrát před tím. Proto mě moc nepřekvapilo, že první průmyslově použitelný
vodíkový motor vznikl na Lomonosově universitě v Moskvě, vytvořen týmem doktorky
Lysenkové.

Byl jsem vždy jen mužem pro špinavou práci a tak nevím, jestli konec války způsobil výrazný
pokles poptávky po ropě, naše stále častější prohry, nebo skutečně rozhodnutí Evropskoamerického parlamentu, tehdy již zcela obsazeného ženami.

Další události si neumím přesně vysvětlit. Myslím, že to vzniklo jako žert na mírové
konferenci a některé ženské se toho chytily, nevím. Skutečnost je, že se to stalo. Potrestání
válečných zločinců. Potrestání veřejným mrskáním .Losem bylo vybráno několik desítek tisíc vojáků z poražených i vítězných armád, které vítězné i poražené ženy vojákyně veřejně
vyplatily. Ideologickým heslem se stal slogan: Bolest těm kdo ji staletí působí.

V té době již události neřídily ženy jako četařka nebo doktorka Lysenková. Na televizní
obrazovce jsem čím dál častěji vídal mírně zestárlou tvářičku jedné z tech hloupoučkých naivních husiček se kterou jsem se na počátku války několikrát vyspal.

Byla to obrovská akce v každém větším městě. V Praze měla být exekuce provedena na
Václaváku pod koněm, ale zájem byl ta k velký , že celá akce proběhla nakonec na Strahově.
Bylo to něco jako dávná Spartakiáda. Nastup k provedení hromadného trestu jsme nacvičovali několik týdnů. Na ploše byly pravidelně rozestaveny lavice, které se později staly ceněnými suvenýry.Při nácviku na mě u mojí lavice vždy čekala zamračená malá tlustá ženská
s knírkem nad horním rtem. Při nácviku nás ženy nebily jen údery naznačovaly. Bylo to odporné svoji nudou a otráveností všech účinkujících. Tehdy jsem se svoji záliby v této kratochvíli nadlouho zbavil.

V den trestu , kdy jsem nahý, sledoval při nástupu k lavicím zadnici muže před sebou jsem
četařku viděl naposled. Stala u mojí lavice s naprostou samozřejmostí. Nechápu jak mě mohla najít a zařídit výměnu. Nechápu hlavně proč to vůbec udělala. Pohlédla na moje svrasklé
přirození, usmála se a šeptem řekla jedinou větu:
„Veliteli, to nevadí, že vás to již nebaví, měl jste vždy tolik zájmů, o jeden přijít, to není tak velká ztráta.“
Bila mě v rytmu bubnů tak, že jí nikdo nemohl vytknout nemístnou shovívavost a přesto jsem nijak netrpěl. Znala míru, jako ve všem.

Ženy převzaly vládu na celém světě. Věci fungují, když ne lépe, tak rozhodně ne hůř než
předtím. Já jsem po propuštění z armády žil všelijak. Společnost, alespoň ta kterou vytvořila média v nás viděla vrahy s krví na rukách. Někdy to bylo lepší jindy horší, zvlášť v obdobích kdy se vracely vzpomínky na události, při kterých jsem cizí krev na rukách skutečně měl.

Časem se vše zase trošku zmírnilo. Dnes máme myslím dva, nebo dokonce tři poslance.
Málem bych vlastně zapomněl na to nejdůležitější co mi ženy daly. Nějaká mezinárodní
komise usoudila, že ten veřejný výprask byl přece jen příliš. No a že všichni my potrestaní
chlapi jsme vlastně hrdinové. A když hrdinové, tak k tomu taky patří metál. Nejvyšší unijní
vyznamenání za statečnost. To by nebylo to hlavní, jako důstojníkovi bojového útvaru mi zůstaly i ty, které jsem dostal za účast v boji a které mi zapomněly sebrat.
Ale k tomuto metálu patří také doživotní renta. Není moc velká ale k životu stačí, mohu v klidu, bez práce dožít. A život bez skutečné práce, život naplněný předstíráním něčeho co není a snad ani nebude byl vlastně ten pravý důvod proč jsem tehdy v míru vstoupil do armády.

Span King