ani v Yvotalku

Cerebil nevyšel. Moje srdce, duše i nohy se toulaly samy. Nevadí. Když se člověk toulá sám, víc vnímá okolí, krajinu a místa, kterými prochází. Lidi, které potkává.

Ráno slibovalo krásný den a nezůstalo jen u slibu. Obloha vybrala ze skříně a oblékla si blankytně modré šaty a připevnila na ně zlatý šperk.

Procházela jsem další neznámou částí města, ulicí z obou stran lemovanou vilami z počátku dvacátého století, stavěné v duchu historismu, secese a některé s kapkou art deca. Už v létě, v jiné stoleté ulici, jsem si říkala, že tady bych mohla bydlet. Tady, v jedné z těch vil, obklopené zahradou s urostlými stromy. Byl tam klid. Zvláštní klid, co uspával stoletou historii. Určitě bych pracovala v botanické zahradě. Každý den uprostřed nádherných květů, keřů, listů, barev, tvarů a vůní. Každý den bych navštěvovala viktorii královskou.

Odpolední atabosou jsem došla až k přehradě. Hezké místo na kraji města. Záviděla jsem hlavám plavajícím v zelené vodě. Usedla jsem na schody vedoucí do vody a ruce ošplíchala příjemně chladivou vodou. Cestou zpět jsem krátce navštívila muzeum a galerii. Jó, příroda a umění, to je moje.

Cerebil nevyšel. Nečekala jsem nic jiného. Možná tu není hrdina-romantik, nu což, vždyť ono tu všem možná jde jen o to číslo šest. A toho můžu mít doma pětkrát denně tři přehršle.

Nesetkali jsme se v Cerebilu a nesetkáme se ani v Yvotalku. Město, ve kterém bych byla poprvé. Panenské město, neb já bych v něm byla pannou. Průvodce by se hodil. Průvodce městem, snad i průvodce po zákoutích těla člověčího.

Jenže já už vím, že tuto atobosu do Yvotalku nepojedu. Tak mě tam nečekejte...