Na dva dny důchodcem...

No cítím se jako důchodce... Jdu až dnes na noční a ke všemu mám nemocné děti. Minulý týden taky leželi i s mou ženou celý týden doma. Jen jsem přišel z práce,rychle jsem udělal večeři,umyl nádobí a uložil děti.

Tento týden se už manželka vydala do práce. Děti mi ale nechala doma... Všechny tři...

Takže ráno Karla na vodítko a upaloval jsem k zubaři,pak do lékarny a do obchodu pro nějaké jídlo. Nakoupil jsem brambory,zeleninu a pečivo. Jen jsem dorazil domů,nadávkoval jsem dětem sirup a pustil jim pohádky. Přemlouvaly mě, ať jim pustím Playstation,ale vím jak se u toho dokážou pohádat a to jsem nechtěl riskovat.

Uvařil jsem si pořádné kafe a chytnul se vaření. Očistil jsem zeleninu, hodil ji na olej osmahnul zalil vývarem,přidal sušené houby a nakrájené brambory. Zahustil moukou,ochutil sůlí,pepřem,majoránkou a česnekem. Voala a bramboračka jako cumel byla na světě... Jen jsem dovařil zvoní mobil...

"Ano?" zvedám ho.

"Ahoj,prosím Tě,zapomněla jsem odhlásit holkám obědy. Zajdeš pro ně?" slyším hlas své ženy.

Dávám telefon od ucha před sebe a symbolicky ho škrtím,oči se mi podlévají krví,na hlavě mi narostly rohy a nasraně hrábnu kopytem... Mám chuť si na ní vyzkoušet nejen praktiky Chrisiana Greye.
Davám si mobil zpět k uchu.

"Ale jistě lásko..." skřípu zubama.

"Miluju Tě...a nezapomeň čipy..." odpovídá žena.

Pokladám rychle hovor.

"To Ti tak žeru...." ulevuju si. Nahlas si povzdechnu a počítám do deseti...nepomahá to,tak pokračuju do dvaceti.

Hledám v kuchyni jídlonosič,umyju ho a kouknu na hodiny. Hmm,to abych vyrazil. Beru holkám čipy,Karla na vodítko a vyrážím s jídlonosičem ke škole. Stejným směrem se plouží důchodci taky s jídlonosiči,někteří mají i dva. Když procházím kolem budovy školy,potkávám své dva sousedy,co bydlí o patro nademnou.Oba mě vesele zdraví,jeden si u toho přizvednul klobouk. V jídelně koukám na řadu,která se houpe a vlní jako v nějakém horroru. Při troše fantazie,to vypadá jako banda zombíku čekajících na žrádlo.

Stavím se do řady. Než se dostávám k okénku dozvídám se ,kde mají co v akci,kdo umřel,koho s čím operovali,že v kostelech začaly každoroční koncerty,koho obírají děti o důchod(to jsem čuměl,protože do nich,bych to neřekl) a že ten jeden můj soused,chodí za dvěmi ženskymi do domova důchodců... Prej je pěknej kaňour. (říkala babička o berlích,že jednu paničku tam ušukal k infartktu)

Kuchařka mi nabírá jídlo do misek,poděkuji a mizím s tácem na překladiště. Než stačím zavíčkovat misky a dát je do komínku,zase už vím,že dneska je na polévkach ta "blbá" kuchařka,protože jim nandala málo polévky a bramborové kaše a jak se ona teď z toho jednoho oběda s dědkem nají... Říká to schvalně nahlas a kouká mi do misek,že toho mám nějak hodně.

Zachytávám její pohled a než riskovat,že půjde k okénku reklamovat svoji porci,rychle ji vysvětluju,že to mám dva obědy,za dvě děti. Stejně si mě nenávistně měří pohledem a symbolicky si přede mne odplivne. Beru jídlonosič a mizím,vzpomněl jsem si totiž,jak o ní v řadě říkali,že má svou hůl zabroušenou do špičky,kdyby ji chtěl někdo znásilnit...

Venku popadnu Karla a za soustavného zdraveni courajících důchodců peláším domů. Doma davám polévku Karlovi do misky,došteluju to salámem,aby to sežral. Dětem nabíram svou poctivou bramboračku a druhé jídlo jim dávám to školní,ale po předchozí degustaci. Koukám se do kompu co mají za úkoly,učíme se básničku a děláme matemetiku. Večer je osprchuju a uložím. Povídam jim pohádku u které usnu...

Dnes se budím jako ježíšek. Pod rukama mi spí holky a na břichu mi leží do klubíčka stočeny můj syn. Nemůžu se hnout. Ruce mi brní,jak na nich spí holky a nemůžu je ovládat. Šeptám na ženu, ať je ze mě sundá. Má z toho prdel a kdybych mohl ovládat své ruce,tak jí nařežu na holou...

Situace se opakuje. Děti po ránu všechny strašně kašlou,dobře ví,že jsem stáhnul z netu tři pohádky,které ještě neviděli. Nejstarší uschopňujeme ke školní docházce,synek taky pošmaruje do školky. Na krku mi zůstáva teda mladší dcera. Dělám snídani a chystám svačinku dceři. Pak beru synka, Karla a jdeme do školky. Marně zvoním na dveře školky. Vykoukne kuchařka a s úsměvem mi sděluje,že naše třída odjela na školku v přírodě. Synek neví jestli se radovat,nebo smutnit. Pak ale vítězí pohádky...

Kupuju brambory na dnešní bramborové placky. Hned jak se vratíme domů,tak se jich chytám. Srkám u toho kafe a dělám placky. Nakrájel jsem do těsta kuřecí prsa a valašskou klobásku. Je toho skoro lavor. Smažím na dvou panvích najednou a stejně mi to trvá více jak hodinu. Sotva to dodělám zvoní mobil.

"Ahoj zlato,ráno v tom zmatku jsem zapomněla odhlásit oběd..." slyším známý hlas.

"Grrrrrr...." zavrčím do telefonu a pokládám hovor.

Kouknu na hodiny a beru jídlonosič. Karel už stepuje u dveří.

Důchodci se zase táhnou ke škole. Pobízím Karla,ať tam jsme co nejdříve a nestojíme v řadě. Rychle rozděluju misky na tác vykročím k okénu. Můj posun zastavuje francouzská berle.

"Tak moment mladej,já jsem invalidní důchodce..." říká mi významně dědek s nerezovým jídlonosičem.

"Ale prosím,prosím...račte přede mne..." cedím skrze zuby.

Dědek vítězně postupuje v řadě přede mnou.

"Alois jsi to ty?" ozve se za námi hlas. Dědek se otáčí a měří si druhého dědu pohledem.

"A ty jsi kdo?" zeptá se odměřeně.

"Já jsem Václav Šmejkal,chodili jsme tady v padesátem šestém na gymnázium..." odpovídá mu dědula.

"Počkej,počkej...Šmejkal,Šmejkal. Joooo už vím... Ty jsi ten co namaloval Leninovi kovbojský kloboukklobouk, jak Tě za to málem vyloučili..." zamyslel se dědek.

Řada postupuje... Beru svůj tac a obcházím ten dědkův nerezový. Stejně tak babička za mnou a ještě jedna maminka s dítětem. Pípnutí mého čipu probouzí dědka z rozhovoru...

"Áaaaaaa,ty jeden chuligáne,tak ty se budeš předbíhat!!! Takovou ty máš úctu ke stáří???" ječí dědek a šermuje francouzskou holí.

Uhýbam jeho výpadům jako Nio v Matrixu. Do okénka nakoukne hlava kuchařky. Naběračkou vykryje jeden dědkův výpad a spustí na něj.

"Vyhnálek! Zase vy? Vy si nedáte pokoj a furt budete provokovat. Seberte si tác a mazejte na konec řady. Já vám dám,napadat tady strávníky. Tak dělejte,odchod!"

Zůstavám stát jako opařený. Kuchařka s figurou Helenky Růžičkové,s tou bych se do křížku nepouštěl ani já a to nejsem důchodce. Náhle jsem pochopil,proč už mé děti nenechávají na talíři zbytky... Dědek bere svůj tác a šourá se na konec řady.

"Stejně je to tvoje vina Šmejkal..." zavrčí na dědulu v řadě. Řada posměšně zašumí a udělá dědkovi místo na jejím konci.

Jsou hold ženy,co mají svou přirozenou autoritu...

A jsou lidi,ke kterým se nemá smysl hlásit,byť jen s tím,že je chcete jen pozdravit....

Fred