Jedeme na výlet.

Tak a je po klidu. Jakmile přichází konec roku opět je tu kolotoč kdy se z práce jen tak domů nedostanu a zas nic nestíhám. Žádné lenošení a už vůbec ne nějaká ta pařba v klubu. Domů se chodím jen vyspat a udělat jen to nejnutnější. No a když už je toho všeho tak moc, tak mi dcera sdělí. Mami jedeme na výlet. Mám pocit že padla z višně, vždyť nic nestíhám a ona chce na výlet. Jenže má pravdu, je čas vypnout a tak souhlasím.

Míříme do Brna, cíl naší výpravy není jak by se mohlo zdát nákupní centrum, i když i na něj později došlo. Míříme na Janáčkovu akademii, kde by mé dítko chtělo studovat. Uvědomuji si, že Brno vlastně vůbec neznám a spoléhám se jen na dceru. Naštěstí ona to tady zná a tak nikde nebloudíme a jsme včas před školou. Jsem nadšená, stará budova z které na mě sála spousta historie. Připomíná mi školu kterou teď dcera navštěvuje. Vcházíme a já jsem nervoznější víc než bych měla. Podle plánku zjišťujeme kde je přednáška a pak už jen čekáme než to začne.

Přichází sympatický muž, podle fotky už vím kdo to je. Usměje se na nás, pozdraví otvírá dveře do atelieru. Usedáme a začíná se. Je nás tam hrstka a vše probíhá tak nějak v domácím klidu. Takové to malé seznámení, odkud kdo přijel a z jaké školy a o jaké studium mají zájem. Když spočinou jeho oči na mě, musím se v duchu smát. Ne já nejsem student, jsem tu jen do počtu, říkám. Ale pobavilo mě to. Být chytrá a mít k tomu talent tak bych tak určitě chtěla studovat. Je to moc zajímavý obor a já už vím, že tady by byla moje holčička spokojená. Přednáška končí a já si říkám co bude. Dcera má domluvenou konzultaci a tak čekám jestli se zeptá. Ano, jde si za svým a už kráčí k tomu sympatickému muži a ptá se jestli to platí. Domluví si přesný čas a odcházíme na kávu a pak se zas vracíme.

Stojíme před kanceláří děkana fakulty, dcera se ošívá, obavy jsou na místě. Přece jen teď může uslyšet to co nechce. Že na to nemá a že hlásit se na tuhle školu je ztráta času. Jsme na tom vlastně stejně, jako každá matka i já mám pocit že je talentovaná, i když si pořád říkám že tohle mé mínění je opodstatněné. Přece jen už v tomto směru něco dokázala, tak tam přece něco musí být. Když se dveře otevřou a děkan nás zve dovnitř už není cesty zpět. Usazujeme se, pc se zapíná a hovor plyne tak nějak pohodově. Já teda mlčím, jsem tam jen do počtu. Jen je oba pozoruji, to jak dcera sedí vzpřímeně aby mohla čelit vlně kritiky. Obdivuju ji jak je statečná.

Ticho v místnosti ruší jen ťukání do klávesnice, to jak si posunuje každý obrázek. Uvědomuji si, že vlastně ani nedýchám, teď se rozhoduje o budoucnosti mého dítěte. Je to dost skličující pocit a já to nedávám, měla jsem raději zůstat na chodbě. Ale tvářím se statečně a když děkan začne mluvit, pomalu ze mě všechen strach opadává. Slova chvály se poslouchají moc příjemně, byla i kritika a ta je v tomto oboru na místě. Dostává dobře míněné rady na co se ještě zaměřit, co dopilovat. Přiznává že v jistých věcech má ještě velké mezery, ale je jí řečeno že to nevadí, má ještě dost času na tom zapracovat. Loučíme se s úsměvem a dobrým pocitem.

U oběda celou tu konzultaci probíráme a dcera je tak nějak v šoku z toho, jak ji ten člověk prokoukl. Napsali si jen pár mailu a pak se podíval na výběr jejích prací a přesně pochopil jaká je. Konečně jí došlo, že to co vytvoří nese její podpis, je to jako otisky prstů navždy vepsaných do jejích prací. Teď už je vše jen na ní, jak se se vším popere a jestli bude mezi těmi pěti co ke studiu vyberou. A já tajně doufám, že se jí její sen splní a já ji budu podporovat tak dlouho dokud to bude potřeba.