Ťip-ťop

Byla to velká gymnaziální láska, která způsobila, že když premiantka ročníku maturovala, měla v břiše embryo velké jako třešňová pecka. Za tragického úpění čtyř rodičů se ti dva mladí vzali, nastěhovali do jedna plus kk a s radostí očekávali příchod potomka. Narodil se jim krásný zdravý syn a šťastný otec šel tu událost zapít se svými novými spolužáky na medicíně. Šťastná matka se naučila vařit, třídit prádlo do pračky a dlouho chodit s kočárkem po venku, aby se její manžel mohl učit na zkoušky. Někde mezitím se jim podařilo počít druhé dítě. Otec ve čtvrtém ročníku, matka se zlepšuje v managementu domácnosti a dětí a učí se chodit po špičkách. Když šlo starší dítě do školky, zeptala se svého muže, jestli by nevadilo, kdyby si i ona udělala vysokou školu.
"Můžeš," dovolil jí on velkoryse, "ale jen pod tou podmínkou, že mi něco slíbíš." "Jasně," řekla ženuška.
"Můžeš studovat, pokud budou i děti, i domácnost ťip-ťop. Když bude vše uděláno, pak si můžeš sednout nad skripta nebo jít na přednášku. Slibuješ? "
Když mi to ta žena vyprávěla, byla z ní už několik let rozvedená, vysokoškolsky vzdělaná majitelka vlastní firmy. O pár let starší než já. Jasně, že svůj slib nedodržela, protože děti a domácnost nejsou ťip-ťop nikdy. Je to vlastnost, kterou děti a domácnost vzdorují vesmíru, že se vzpírají pořádku, neměnnosti a tomu idiotskému sousloví "ťip-ťop". Kdo od nich vyžaduje dokonalost, riskuje psychické zhroucení. V příběhu, který vzpomínám, nebylo osudovým to, že prostě nebylo vždy uklizeno, ale to, že manželka svému muži slíbila, že bude.
Bylo mi asi patnáct, když jsem v rodičovské knihovně narazila na staré vydání knihy Druhé pohlaví od Simone de Beauvoirová. Revoluční text vydaný v roce 1949 ve francouzštině, do češtiny přeložen r. 1968. Ze zažloutlých stránek se na mě sypaly úvahy nad postavením ženy ve společnosti i rodině a mezitím tím vším věty o chuchvalcích prachu, na které se dívá novomanželka a pochopí, že chuchvalec prachu bude jejím nepřítelem a společníkem po celá dlouhá následující léta života. Cituji to možná nepřesně, takhle jsem si to zapamatovala a takto myslím na Simone de Beauvoirovou dívajíc se na to, co na mě zírá z kouta za dveřmi, z místa pod síňovým věšákem a zpod stolu. Jsou to chuchvalce prachu, nastoupení bojovníci do bitvy, ve válce, které se mi nechce účastnit, ale musím. Musím proto, neboť jsem příslušnice druhého pohlaví, jsem žena a jsem narozená do místa a času, ve kterém se očekává, že se mohu čemukoliv dalšímu zcela oddat až tehdy, když budou domácnost a děti ťip-ťop. Tedy nikdy. Samozřejmě, že ta očekávání často nesplňuji, dezertuji z bojů s chloupky prachu, pravověrní mnou opovrhují a hlodá mě vlastní svědomí, které prošlo tvrdým výcvikem, a tak tepe a tepe "Jsi vinna, vinna, proč si čteš, když je ve spíži nepořádek? Proč píšeš, když v lednici něco smrdí? Proč se jen tak díváš do blba a sníš a neprocházíš se vyžehlená s ostatními usměvavými maminkami s kočárkem?" Částečky prachu vířily vzduchem, když jsem vybírala máminu knihu Druhé pohlaví z knihovny. Otevřela jsem ji a zcela náhodně narazila přesně na místo, které vzpomínám. A dozvídám se, proč mě úděl celoživotní uklízečky a staračky tak tíží. Protože "praní, žehlení, zametání, hledání chuchvalců prachu přilepené v přítmí skříní, to je odmítání smrti a současně popírání života. Čas totiž každým svým pohybem současně tvoří i ničí. Hospodyně má z něj jen tu negativní stránku. Její postoj je postojem Manichejských. Podstata manicheizmu spočívá nejen v uznávání dvou podstat - dobra a zla, ale i ve víře, že dobro nelze dosáhnout pozitivním jednáním, pouze odstraněním zla ... Ženu však nezvou k výstavbě lepšího světa. Dům, koberce, špinavé prádlo, parkety jsou věci strnulé. Může z nich jen donekonečna odstraňovat nedobré prvky, které se do nich vetřeli. Překonává bitvy s prachem, se skvrnami, s blátem a špínou. Bojuje s hříchem, zápasí se satanem. Je však smutným osudem pořád odrážet nepřítele a nesměrovat ke kladným cílům. "
Hned je mi lehčeji, hned se mi veseleji přemýšlí nad "výstavbou lepšího světa". Ani se nedivím, že Druhé pohlaví v češtině již skoro 50 let nevyšlo. Jak by k tomu ty domácnosti přišli, kdyby si ženy usmysleli, že není jejich přirozeným údělem drhnout, leštit, vysávat až do umdlení, až do prvních dávek lexaurinu. :-)