Sexy prdelky

Kdo se živí prací a má to štěstí (nebo smůlu, jste-li introvert) dělat v kolektivu, je zákonitě lidmi kolem sebe ovlivněn. Nemůžete smazat osm hodin denně, pět dnů v týdnu. Jste součástí, je to vaše druhá rodina.

Roky jsem pracoval v ryze mužském kolektivu. Vesměs drsní chlapi, dělnická profese, ráno čisté montérky, odpoledne nebylo rozeznat, jakou měly ráno barvu. Komunikace na pracovišti byla jednoduchá. Většina se nedomluvila bez použití alespoň tří vulgárních slov v jedné větě. Mnohdy to byly jen vulgární výrazy. Stačilo zařvat a bylo jasno. Když došly argumenty, padaly facky…výjimečně. Drsné vtípky, naschvály, ale taky skvělé akce po práci (i v práci) a vědomí, že se na kolegu můžete spolehnout, když bylo třeba s něčím pomoct. Nesmím zapomenout na Libušku, jedinou ženu, zavřenou za nedobytnými plechovými dveřmi skladu. Byla sexy. Věděla to a ta mrcha nám to dávala pěkně sežrat.

„Ahoj, pěkný ráno, zase ty závitníky, jako včera?“ ptala se Libuška předkloněná v okýnku, když si předtím rozepla knoflíčky košile až do úrovně, kde se košíčky podprsenky setkávají. Krev z mozku pryč, dočasná ztráta paměti a já odcházím s něčím, co ani neumím používat 

Ale o tom jsem psát nechtěl.

Těžce jsme s klukama nesli skutečnost, že nám do práce kecali lidi, kteří jí nerozuměli, ale z titulu svého titulu a funkce na to měli právo. Na facku! Tak jsem se hecnul. Když může mít titul takový trotl, dokážu to i já! Šest let odříkání a vyhazuju po promocích dle amerického vzoru čepici do výšky a v ruce svírám červený diplom.

Tlustá čára v životě. Měním místo, měním pracovní kolektiv, montérky střídá jakýsi nepsaný dresscode, kde jsou jediným povoleným úletem rifle (bez tolik oblíbených děr). Je nás v open space hodně, genderové rozložení odhaduju 70 : 30 ve prospěch žen, slečen. A tady nastává první problém. Sakra, jak dělají ta výběrová řízení? Je to podle velikosti poprsí? Podle délky nohou začínajících na vysokých jehlácích a končících sladkou soutěskou? Nebo prostě stačí jen 90 – 60 – 90? Chlape, nečum furt, neslintej a chovej se jako profík, říkám v duchu sám sobě a snažím se ovládat.

„Ty jsi takové moje zlatíčko, že mi pomůžeš vyplnit tu tabulku?“ přimáčkne se mi na rameno levým ňadrem Petra. A co myslíte? No jasně, vyplňuju jako o život s myšlenkou, co je Petra schopná udělat pro své zlatíčko.
„Chceš být můj nejoblíbenější kolega?“ zkouší to na mě jiná kolegyně. Ovšem ani ta mě mezi své favority neřadí nezištně.

Všichni kolem mě vypadají free, mladí, usměvaví, úspěšní…a titulovaní. Všichni mluví slušně, uhlazeně a korektně. Naučíte se číst mezi řádky. Po čase zjistíte, že profesionální vystupování je víc, než upřímnost, lidskost, férovost. Zaslechnete drb, další drb, nechutnou pomluvu, všechno se to šíří šeptem nebo po komunikátorech. Nemáte obranu. Přestáváte se s kdekým bavit, dáváte si sakra velký pozor, co a komu řeknete. A tak ten pohled na usměvavé tvářičky a sexy prdelky dokonale kazí dusno, které je cítit na pozadí.

Jakou to má pointu? Hrozně rád vzpomínám na bývalé kolegy, na bývalou práci. Nedokázal jsem si toho vážit, chtěl jsem být „něco víc“. Blbost!! Tak rád bych si ráno v šest oblíkl montérky a ve dvě odcházel s čistou hlavou. S Pepou bychom si nadali do čuráků, ale už ve tři bychom u piva nadávali na…to je jedno, téma se vždycky najde. Byli to chlapi drsní a někteří, promiňte mi ten výraz, i trošku jednodušší. Ale byli upřímní. Měl jsem je radši.