Pro Jezabel 76

CRRRR, zamačkávám budík, snažím se nastartovat myšlení, konečně pátek, slyším jak déšť bubnuje na parapet. Ach jo. Oblékám šedý kostýmek, firemní dresscode, prý aby jsme nerozptylovali mužskou část osazenstva firmy. V klouzávám do mokasín, beru světlý baloňák, deštník a hurá na autobus. Po silnici tečou vyjetými kolejemi potoky vody, osobáky se vyhýbají, náklaďáky zpomalují, tenhle ne, voda stříká přes chodník až na stěny domů. Nemám kam se schovat, nastavuji záda, o vteřinu později schytávám příděl špinavé vody. Kretén, ulevuju si, zjišťuju škody, jsou fatální, takhle nemůžu do autobusu, natož do práce. Volám šefové co se mi stalo, že přijedu později, na druhé straně se ozývá zavrčení, ať si pospíším, máme toho moc. Doma přemýšlím co na sebe, riflovou sukni ke kolenům, koženou bundu, vysoké černé kozačky na platformě na klínu. Alespoň nebudu mít mokro v botech a šéfová to snad pro jednou rozdýchá. Spěchám na zastávku, naštěstí přestalo pršet. Studuji jízdní řád. Sakra, ranní spoje jsou pryč. Další jede za pětadvacet minut. Co tady budu dělat takovou dobu. Zkusit stop??. Na to nemám odvahu. Z myšlenek mě vytrhuje hluk náklaďáku. Ze zatáčky vyjíždí červená mnohakolová obluda. Stejný náklaďák vídávám vždy ráno, když čekám na autobus. Do kabiny není vidět přes zatmavená boční skla. Když je pár metrů ode mě, ozve se skřípot brzd, předek se zhoupne, brzdy si odfouknou. Zírám na to monstrum a čekám co se bude dít. Cvaknou dveře u řidiče, zpoza rohu se vyloupne on, metr devadesát, odhadem sto kilo, rozcuchaný tmavý vlasy, na nose brýle, na tváři strniště, odřený džíny, červená sepraná flanelová košile, pod ní stejně omšelé, kdysi modré tričko. Dokonalý zpustlík. Slečno, pojďte, svezu vás, teď nic hned tak nepojede. Lehce přikývnu. Už otvírá dveře u spolujezdce. Pravá noha na první schůdek, levá.....,kruci, sukně nedovoluje dosáhnout na druhý schůdek, musím si levačkou vyhrnout sukni, pravou se držím zuby nehty, abych neletěla po zádech dolů. Konečně, levá, pravá a jsem v kabině. Zabuchuje dveře, obíhá auto a obratně se souká za volant. Kam to bude? Někam, kde jezdí autobus častěji než li tady. To ne, odvezu vás až na místo. No ušetřilo by mi to čas, přemýšlím. Tak jo, říkám adresu. Rozhlížím se po kabině, strohá, čistá, voňavá, V pravém rohu u čelního skla trůní plyšový medvídek, uprostřed kabiny thermo hrnek na kafe, letitý mobil, klíče a desky, ty desky znám, podobné měl můj táta, doma do nich vždy něco psal, počítal. Nebudete mít průšvih, ptám se. Ne, ten už mám, ráno jsem zaspal, ale naštěstí dnes toho nemám moc, tak to projde. Bravurně odbočuje do uličky k firmě, zastavuje před vchodem. Otvírám dveře, ježíší jak dolů, to je výška. Mezitím obíhá auto a nastavuje svoji náruč. Nebojte, skočte, chytím vás. Sice nejsem baculka, ale pro jistotu slézám na první schůdek a skáču. Dopadám do měkké náruče, nos se noří do košile, ucítím vůni, mě známou vůni, takhle voníval táta, když přijel domů a já mu skočila kolem krku, nebo mě vzal do náruče, ta vůně náklaďáku. Slečno, neublížil jsem vám, slyším a probírám se ze zasnění. Ne, odpovídám, ale pusť mě na zem, nebo mě udusíš. Promiň te, já nechtěl a pouští mě na zem. To je v poho, říkám a díky za odvoz. To nic. Nevím co mě to napadlo, ani deseticentimetrový podpatky nestačí, musím si povyskočit, vlepím mu pusu na tvář. Než li se vzpamatuje, už utíkám do vchodu firmy. Slečno, do kolika děláte? Nevím, asi do čtyř, křičím mezi dveřmi. Na chodbě se zastavuji a pozoruji ho skrz dveře. Ještě chvili se dívá ke vchodu, pak nasedá a odjíždí. V práci mi to nejde, nemůžu se soustředit, myšlenkami jsem u toho rána a vzpomínám na dětství, kdy mě táta vozil v náklaďácích, jak jsme se vlekli do každého kopce, v kabině nebylo vidět, v zimě jsem si musela nasadit kulicha a otevřít okno u spolujezdce. Máma se zlobila, že hrozně smrdím, že jsem měla být kluk. Ty seš zamilovaná, zahřmí nademnou šéfová, nebo jsi v tom. Od rána jsi nic kloudnýho ještě neudělala. Hm, ani jedno, si pomyslím a zvedám hlavu k šéfové. Prosím tě, běž domů, vyspi se a přijď zítra ráno, já mám taky nějaké resty, tak to v klidu doděláme. Kývnu na souhlas, zvedám se, jdu do kuchyňky umýt hrnek od kafe. Při mytí zase přiletí vzpomínka na tátu, tenkrát mi vždy ráno, když odcházel do práce, srovnal peřinu a dával pusu na tvář. V polospánku jsem ho vnímala, nevěděla jsem, že to ráno je to naposledy, že už s ním nikdy nikam nepojedu, že mě nevezme do náruče, neskočím mu kolem krku, nedá mi pusu, nepohladí mě, nenaklepe peřinu. Pomalu se šourám chodbou zpět do svého minikanclíku. Letmo kouknu oknem dolů na ulici. Hrkne ve mě. Dole stojí červený náklaďák. Bleskem beru z věšáku bundu, kabelku, zhasínám a pádím k schodišti. Blbko, brzdím před schodištěm, při tvý smůle, z nich spadneš. Tak výtah, co když se zasekne. Výtah, schody, schody, výtah, chvíli váhám, vítězí výtah. Cestou dolů se modlím, aby tam ještě stál. Stál, když mě uviděl, objevil se mu na tváři úsměv. Otvírá mi dveře a už zkušeně se soukám do kabiny. Od rána se nic nezměnilo, jenom vedle desek ležela rudá růže. Ta je pro vás a podává mi ji. Kdy já naposledy dostala kytku , nevím, snad kdysi od táty tulipán v květináč k narozeninámi. Nabádal mě, že se nesmí zalévat, ale vodu dávat do misky, jinak že mu ublížím. Tak kam to bude. Domů, říkám a přestań mi vykat. Pohlédne na mě, zase ten úsměv. Když zastavil před domem, ptá se, nepůjdeš večer ven. Nemůžu, starám se o mámu, musím udělat večeři a zítra jdu do práce. Alespoň na chvilku, žadoní, taky jdu zítra jezdit, dohnat ten dnešek a udělat si malé bezvýznamné plus. Tak jo, na chvilku, souhlasím. V osm? Jo prima, v osm jsem tady. Skočí do kabiny a vyrazí, jedna, dvě, tři, přesně jak táta, když odjížděl. Jenom tenkrát to dělalo mnohem větší kravál a sousedky si stěžovali mámě, že jezdí jak blázen, že se jim třesou skleničky v kredenci. Rychle připravit večeři, sprchu. Co na sebe? Vždyť nevím kam půjdem. Říkal ven, tak tričko, džiny, svetr, botasky, teplou bundu, večery jsou už chladné. V osm se ozývá zatroubení. Když vyjdu ven, nevěřím vlastním očím. Na ulici stojí zelená maskovaná obluda. Otvírám dveře u spolujezdce, nakukuju dovnitř, jestli jsem správně. Jsem. Za volantem on, červená sepraná košile byla zaměněna za zelenou zachovalejší, odřený džíny, za méně odřený. Co to je? ptám se. To je můj mazlík, odpovídá, nevadí? Chci ti něco ukázat a normální osobák tam nedojede. No jo no. Tak tedy jedem. Z hlavní odbočujeme na méně hlavní a z té na ještě míň hlavní. Ta se po chvili mění v lesní cestu. Šplháme do strmého kopce. Začínám mít trošku strach. S cizím chlapem někde, kde dávají lišky dobrou noc. Opakuji si v duchu poučky při znásilnění, neklást odpor, pomočit se, pokálet, dělat mrtvou. Já jsem přeci kráva, že jsem nebyla doma. Cesta kam si pokračuje dál, my zastavujeme. Dál musíme kousek pěšky, je to lepší, říká, zhasíná motor a světla. A je to tady, říkám si v duchu já. Můžu? ptá se a podává mi ruku. Podávám mu tu svoji. Má krásně teplou dlaň, ten stisk, tělem mi probíhá nějaká vlnka. Táhne mě za sebou pěšinkou, po obou stranách křoví. Po pár desítkách metrech jsme na louce, na jakém si vršku. Nad námi hvězdy, pod námi svitící města, jedno, druhé, v dálce třetí. Krásný pohled. Levačkou mě bere okolo ramen, pravačkou cosi ukazuje v dáli, nevnímám co říká, přemýšlím co to bylo za divný den, ráno venku sprcha, souběh vzpomínek na tátu a za všechno může on. Vymaním se z jeho objetí a z pusy mi vyjede otázka. Proč si ráno zastavil? Podívá se na mě a povídá, byla dobrá konstelace hvězd. Nechápu. No prázdná zastávka, malý provoz, ráno by se všichni posrali, kdybych zastavil, ale hlavně ty jsi byla jiná. Jak jiná?? No jiná, jindy jsi byla taková šedivá myška a dnes jsi se proměnila v sexy kočku, Hm. A ty jsi sám? pálím druhou otázku. Smutně se usměje. Kdo by chtěl kluka, kterej neumí nic jiného, než li řídit náklaďák, smrdí naftou, nikam nechodí, není vtipnej.... Já, říkám pološeptem a objímám ho.