Najdi svou radost

Myslím, že jsem jako homo sapiens selhala. Jako člověk dnešní doby, i když přiznám se - vlastně nevím které. Říkám si, že dnes bych už neudělala přijímací zkoušky na střední školu, natož na vysokou. Nezvládla bych ani písemku z přírodovědy či dějepisu na zš. Nejsem ani dokonalý občan této republiky, test občanství jsem dala na 84 procent, na jednu otázku jsem odpověděla sice obráceně, špatně jsem ji přečetla, u dvou váhala mezi dvěma odpověďmi a vybrala tu špatnou.

Na olympiádách prý hledaj talenty ... nevyhrála bych žádnou olympiádu, nikdo by mě nehledal, nenašel a upadla bych v zapomnění, v zapomnění všech ... lidí. Nedávno si se mnou jedna paní ve vlaku chtěla povídat o politice. Nebyla jsem vůbec v obraze. Možná si pomyslela něco o hlupácích, když jsem jen kroutila hlavou a řekla jí, že se na televizi vůbec nedívám a noviny nečtu. Neznám zdejší svět, jakobych do něj vůbec nepatřila.

Chtěla jsem kdysi vědět, s kým mám tu čest, a tak jsem se vrhla na poznávání. Ale najednou se mi ztrácej z hlavy jména, názvy, pojmy, obrazy ... A tak si říkám - k čemu to je. K čemu je všechen ten čas strávený poznáváním, učením ... Vždyť krása jméno nepotřebuje. K čemu je všechna ta znalost názvů ... když stejně o nich s nikým nemluvím. Vlastně nemluvím vůbec, není s kým. Mlčím, jen se dívám. Už nedohlédnu na vše ztracené a zapomenuté. Možná jsem někdy hledala i sebe ... ale nenašla. Nevím, kdo jsem. Ztratila jsem se mezi lidmi. Nerozumím jim, nerozumím si s nimi. Nevěřím jim.

---

A pak najednou přestanu psát a napadne mě se podívat jinam a tam přeču ve vzkazu slova, co jsou mi připomenuta ... a já je čtu stále dokola a vidím znovu jejich velký význam.

---

"Tu však jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný, protože jsem u něho. Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí, je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco, co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě!"

Erich Maria Remarque

---

A na chvíli je mi lépe a trochu se jako ten člověk cítím. Alespoň pro někoho.

Na chvíli vyšlo slunce zpoza težkých mraků deprese. Jsou těžké jako myšlenky v hlavě. Z mraků se tíha vyprší ... a z hlavy?

Alespoň na chvíli vyšlo slunce a pohladilo tvář a zahřálo. Protože za chvíli se znovu utopíš. V té temnotě myšlenek, které nemáš sílu odehnat. Jako umírající nemá sílu zachytit svůj život. Únava těla, únava mysli. Nutit se do činností, které člověka vždy činily šťastným. Bez úsměvu, bez radosti, bez ... naděje(?) Alespoň proto, aby pár dnů nebylo ztracených. Napsat to všechno na papír a ten zahodit. Položit do plamenů ohně a dívat se jak hoří ... mizí ... až zbyde jen čistý popel. Je možné mít sílu žít pro někoho, když ji člověk nemá pro sebe?

---

A pak jsem přečetla dopis, který mě "z ničeho nic" rozbrečel. Ne toliko jeho obsahem, jako tím, co bylo uryto za slovy. Probudil mou touhu znovu se podívat do těch hor, které se už v mém raném dětství otiskly do mého nitra. I když - nejen do těch hor. Protože ty hory taky symbolizují něco jiného. Dětství, minulost, okamžiky, které se nevrátí.

A potom mi znovu hlavou plynula ta slova. Najdi svou radost. Včerejší den nechytíš, ale ten dnešní máš šanci ještě prožít.