Komunikace

Pár vzkazů, založených na chybné interpretaci něčeho, co jsem napsala, mě přimělo přemýšlet a googlit, a našla jsem něco, co přesně vystihuje daný problém.

Předpokládáme, uvažujeme stereotypně. To, co nám druhá strana říká, často přiřazujeme k situacím a informacím, které známe z minulosti a vyvozujeme z toho často nesprávné závěry a naše reakce jsou unáhlené. Stereotyp berme jako pomocníka při zvládání (rozhodování) relativně neměnných a banálních věcí. Naopak se mu braňme, když komunikujeme, když není jednoznačné, jakou informaci dostaneme.

Neptáme se, neklademe otázky, nezjišťujeme. Základním problémem při jakékoliv komunikaci je, že se málo ptáme, málo se zajímáme o situaci, názory, potřeby a zájmy druhé strany. Pamatujme si: základem dobré, efektivní komunikace je umění se správně a včas zeptat. Tím se vyhneme celé řadě komunikačních nedorozumění a patovým situacím.

Nezjišťujeme zájmy, potřeby, příčiny, důvody, pohnutky. Zdá se, že zeptat se jednoduše na důvody „proč“ druhá strana říká to, co říká, není pro nás žádný problém, ale opak je mnohdy pravdou. Zdá se nám, že přeci na tak banální věc se nemusíme ptát, a tak přicházíme o cenné informace.

Snažíme se „přebít“ argumenty, soustřeďujeme se na vymýšlení argumentů. Často tradovaný omyl je, že základem úspěchu jednání je argumentace. Argumentace vede k protiargumentaci a střet argumentů míří častěji ke konfliktu než k vzájemnému porozumění a shodě.

Neověřujeme, zda rozumíme správně. Nerozumíme nebo si nejsme jisti, že informaci, kterou pronáší druhá strana, rozumíme? Není nic lehčího, než se zeptat, ověřit (například formou parafráze), že jsme vše správně pochopili.

Podsouváme své názory, domněnky, manipulujeme. Nevnucujme své argumenty druhé straně, zvláště pak ne formulacemi typu: „Přeci byste nechtěl, aby…!“, „To ale nemyslíte vážně!?“, „Všichni přece víme, že…“. Vždy je lépe se zeptat: „Chcete…?“, „Myslíte, že…?“, „Víte, že…“ apod. Zneužívání emocí, strachu, ale i vděku, se v komunikaci dlouhodobě nevyplácí.

Nechováme se vstřícně, nejsme empatičtí. Neberme druhou stranu jako protivníka. Je to kolega, partner. Empatie je součástí asertivního typu komunikace. Vcítění se do „kůže“ komunikačního partnera podporuje hledání souladu či oboustranného souhlasu.

Vedeme dlouhé monology. Pro jednání s kolegy i partnery často platí, že „méně někdy znamená více“. Mluvme věcně, fakticky, stručně. Dlouhé „chození kolem horké kaše“, obcházení problému, který chceme řešit, zbytečné řečnické „meandry“ ztěžují dohodu a někdy se dokonce časový faktor stane tím, co dohodu znemožní, odloží.

A na závěr si připomeňme, že špatná komunikace nejenže vede k nedohodě a možná i k nedorozumění či konfliktu, ale také nás stojí čas. Chyby v komunikaci jsou jedním ze tří největších „žroutů“ našeho času. Trénovat se v komunikaci se nám rozhodně vyplatí. Náš pracovní i osobní život bude přinášet více potěšení a méně nepříjemností.