Umíte přijímat komplimenty?

Nikdy jsem o sobě neměla přehnané mínění, co se vzhledu týká. A zamlada to bylo ještě mnohem horší než teď. A tak, když mi někdo řekl něco hezkého, ihned jsem to začala vyvracet.
"Máš krásný oči..." "No jo, ale jsou hrozně malý."
"Máš krásnou barvu vlasů..." "Jenže jak jsou dlouhý, tak jsou strašně zplihlý."
"Krásné dlouhé nohy..." "Ale hrozně hubený, zvlášť ty lýtka. Nemají hezký tvar."

Vůbec jsem si neuvědomovala, jak hloupé reakce to jsou. Až jednou jsem byla svědkem velmi podobných reakcí, a došlo mi to. Sebeshazování není k ničemu, proč upozorňovat na své nedostatky? To chci vážně přesvědčit toho muže, že se mu nelíbím, když mám být ráda, že mi konečně někdo řekne něco hezkého? A taky jsem viděla, jak je to otravné. Jeden přijde s krásným "dárkem" - komplimentem. A obdarovaný, místo aby dal najevo, jak má z dárku radost, mu ho pomluví a vlastně znechuceně hodí pod nohy.

Od té doby jsem se zařekla, že už nikdy nebudu pochvalu svého vzhledu nikomu vyvracet. Myslet si o pravdivosti jeho slov můžu co chci, ale nechám si to jednoduše pro sebe. No, rozhodnutí bylo pevné, provedení už bylo obtížnější :) Časem jsem se to naučila zvládat lépe, ale stále si vzpomínám na to silné nutkání (ještě teď to mám někdy na jazyku) to vyvracet. Vždyť to není možné, takhle mě nikdo soudný vidět nemůže. Ale přemohla jsem se. Zezačátku jsem se cítila nesmírně trapně, rozpaky byly ohromné. Ale pak jsem dostala nápad, jak z rozpaků ven. Budu komplimenty oplácet! A od té doby mi to šlo mnohem lépe.

Už dávno nikomu jeho komplimenty nevyvracím. Vážím si jich. Každého jednoho. Vždy mi vyloudí úsměv na tváři a je mi po nich hezky. Už si umím ten pocit vychutnat, a nepolemizovat s ním. Někdy s ním už nepolemizuju dokonce ani v hlavě :) Život je o tolik hezčí, když člověk nemá tu nepropustnou slupku zabraňující hezkým slovům proniknout pod ni, a může je nechat působit.

Jsem upřímně ráda, že už mi není dvacet. Teprve ve svých cca třiceti jsem pochopila, že nemá smysl soustředit se na fyzické nedostatky svého těla, a naučila jsem se přijímat své tělo tak jak je.

PS.: Lichotky mě nebaví, protože u lichocení nejde o mě ale o úmysl druhého. Ty jako komplimenty nevnímám a ani je moc neposlouchám, nevyvolávají ve mně nic.