Miluji takovéto chvíle...

...kdy člověk cítí vůni posečené a pomalu schnoucí trávy, slabý závan nejrůznějších květů a ještě něco, jen těžko popsatelného......kdy jediný pohyb v dohledu je vítr pohrávající si se záclonami v otevřených oknech, se sušícím se prádlem a listy v korunách stromů......kdy je všude pusto, ale přesto je čas od času vidět život - pán v pozdní hodině venčící psa, zamilovaná dvojice mířící domů, toulavá kočka přebíhající pod zaparkovanými auty......kdy je naprostý klid, ale vlastně vůbec není ticho, z dálky doléhá hluk vytížené silnice, odkudsi semtam zazní hlas nějakého ptáka, z vedlejší místnosti je slyšet převalování spáče...
V takových chvílích dlouhé minuty stojím u okna, vychutnávám si ten lahodný vzduch a střídavě pozoruji hvězdy a setmělá okna okolních domů a přemýšlím, jaké životy, jaké příběhy se za nimi odehrávají. Nudné, nezajímavé a pomalé příběhy nebo snad dramata, komedie, thrillery - ale všechny bez konce, jen snad někdy s přestávkou, obdobím prázdna, výměnou postav... Všechny tak zbytečné a nepostradatelné zároveň. A dumám nad tím, jestli to cítí i někdo jiný...Ty myšlenky mě z neznámého důvodu uklidňují a jsem ve stavu určité duševní rovnováhy; a mám obrovskou chuť jen se obout, v jednu ráno vyrazit ven a prostě jen tak bez cíle chvíli jít, zaklonit hlavu, utápět se ve hvězdné obloze a z plných plic nasávat ten úžasný, vonící vzduch...Ale nikdy to neudělám.