V pětatřiceti svobodný?

Je divný?
Je šeredný?
Je vybíravý?
Nechce se vázat?
Nechce mít děti?
Ještě nepotkal tu pravou?

Ono to asi nejde, načasovat si okamžik, kdy člověk potká tu pravou jedinou, se kterou chce strávit svůj život. Přesně tu, jejíž všechny rysy zapadají jako puzzle do vymyšlené představy.

Když se ženil můj strýček František, bylo mu třicet. Tehdy jsem si říkala - už měl načase, třicítka je dost vysokej věk na ženění. Sama jsem chtěla mít dítě v pětadvaceti a připadalo mi to tak akorát.
Může někdo namítnout, že doba je jiná a dnes už se dávno ženy nevdávají s úderem dospělosti.
Prodlužuje se lidský věk, oddaluje se svatba či společné soužití, oddaluje se početí prvního potomka. Kam až?

Možná můžeš mít první dítě ve čtyřiceti, jenomže on je to sakra rozdíl.
To potvrdí třeba ten, kdo měl dítě kolem pětadvaceti a další kolem pětatřiceti.
S tím prvním měl v sobě mnoho síly a energie. Když dítěti bylo pět, jemu bylo třicet, když dítěti bylo deset, jemu bylo pětatřicet. Pořád mnoho sil k bláznivinám, honičkám, bojovkám ...

V pětačtyřiceti se člověku už tolik běhat nechce. A hrát si na četníky a zloděje, vymýšlet hry na výlet ...
Už se mu blíží věk dědečků a babiček.
Blíží se půlstoletí a s ním únava, bolesti kloubů, zad ... a člověk chce najednou mít víc času pro sebe. Jenže je tu malé dítě, každý den, chce si hrát, chce být v pohybu. Každý den.

Tak vidíš, tobě je pětatřicet a začínáš hledat partnerku pro život. Ještě máš šanci potkat svůj sen, kterému bude do třiceti let, pokud budeš chtít děti. Jenomže co když si za rok zvolíš interval věku ženy až do třiceti osmy. Až ji potkáš, budete spolu nějakou dobu chodit, pak žít a pak se rozhodnete pro dítě.
Pak. Kdy - pak. Kolik vám bude? Nebudete už staří na dítě?
Nejen kvůli sobě, i kvůli tomu dítěti.