Rozloučení

Poslední noc jsme prožili v pohodě jako kdysi v Puerto Escondido. Cynthia opatřila hrst jointů, byla bez zábran a když jsme usinali, bylo mi líto, ze se naše cesty rozcházejí. Samota je dobra, ale ve dvou. Usínal jsem a cítil její teple telo vedle svého. Škoda, povzdechl jsem si. Bylo to hezké. Pohladil jsem ji po vlasech. Položila mi hlavu na rameno a tak jsme usnuli. A najednou v poslední chvíli na letišti měla slzy v očích a křečovitě mne objala. "Proboha ne, ne, ne ..." S leknutim jsem si uvědomil, ze trpí. Opatrně, takřka prosebne, jsem vztahl ruku a obrátil k sobě její tvář. Ucitil jsem mezi prsty její lehké rozpuštěné vlasy. Byl bych jí chtěl obejmout, políbit nebo aspoň pevné stisknout. Takřka jsem se zachvel nesplnitelným přáním a současné věděl, ze jí nemohu pomoci a ani ona mě. I kdybychom se byli na místě otočili a vrátili se do města, kde naše postel zůstala rozestlana, bylo by to stejně jen posunutí nevyhnutelného o dny nebo týdny. Ale jak se vůbec mohlo stát, ze jsem nic nezpozoroval, nebo spíš asi nebral na vědomi, co se občas projevilo. Cynthia - bože. Tak hezká. A vůbec proč já? Čím jsem v ní mohl probudit takový cit? Nenapadlo mne, ze já. Když jeden zůstává a druhy odchází, není odvolání - ze, Lucie ? Dnes, kdy všechno co bylo , nachází svoje místo, je Cynthie koncem jedné kapitoly. Lucie - putování s bludickou, Cynthia - zivot bez bludicky. Všechno se dá rozdělit na kapitoly pro větší srozumitelnost. Paměť spojuje a dělí. Už není pravda, co bylo, ale co z minulosti, kterou živí přítomny okamžik, paměť zachytila a přeskupila do nového vzorce.