Správné rozhodnutí

Cink Ze zapisování faktur mě vytrhla smska s jednoduchou, ale všeříkající větou: "Mám na tebe chuť." Marek. Kluk se kterým jsem se před dvěma lety seznámila při jednom z těch nejnudnějších školení, co jsem kdy zažila. Šílená pruda. Ovšem jen do doby, než se mě tenhle, na první pohled nesměly barman zeptal (o pauze, kdy jsem místo oběda odběhla na skleničku vína), jestli mám vše, co potřebuji, nebo mi může ještě něco nabídnout. Tahle otázka ve mně okamžitě probudila známé mravenčení v podbřišku. Až teď jsem si ho pozorně prohlédla. Moc vysoký není, zbytečně jemný obličej, hnědé oči, malý nos a úzké rty. Ale zato široká ramena, vypracovaný hrudník, svalnaté paže a velké ruce s dlouhými prsty. Ach, ty prsty, co s nimi asi všechno umí? Zpříma jsem se mu podívala do očí: "Určitě byste i mohl ještě něco nabídnout, ale já se musím vrátit zpátky do salonku a vy pracujete, bohužel."
Pochopil. Když jsem mu při placení podávala stokorunu, políbil mi ruku a pak ji jemně i s penězi odstrčil. "Ve tři mě střídá kolega, nebudeš mít zase nějakou pauzu?" "Uvidíme," mrkla jsem na něj a pohupujíc se v bocích odcházela. "Budu tady čekat," slyšela jsem, ale už neodpověděla. Neodpověděla, ale už stoprocentně věděla, že tohle si ujít nenechám. Ty dvě hodiny byly přímo nekonečné. Nedokázala jsem přestat myslet na to, co se možná bude dít, fantazie pracovala na plné obrátky. Byla jsem tak vzrušená, že jsem pociťovala nutkavou potřebu zajet si rukou do kalhotek a uspokojit tu nenasytnou, sálající štěrbinu. Kdyby to jen šlo... Jsou tři hodiny. Ačkoliv jsem velmi nedočkavá, ještě patnáct minut počkám. Pak se omlouvám spolusedícímu, kterého musím zvednout, že si potřebuji odskočit. Vcházím do baru, kde už čeká ON. "Nesedej si," šeptá mi, "hned půjdeme, jen si v kanceláři vyzvednu bundu. Pojď se mnou." Tak jo, žádný zdržování, to se mi líbí. Jen jsem zvědavá, kam se chystáme. Má někde poblíž byt? V zámku malé kanceláře cvakl klíč, na dvakrát. Dochází mi, že vyzvednutí bundy byla jen záminka. Najednou jsem stála natlačená u zdi a konečně měla ruku v kalhotkách. Velkou, chlapskou ruku s úžasnými prsty. "Jsi tak nádherně vlhká," šeptal přerývaně a já se jala prozkoumat, co v kalhotách ukrývá on. Velká boule slibovala mnohé. Jen jsem se dotkla jeho poklopce, zaúpěl a rval mi dolů halenku. I v té šílené chtivosti, co mi zatemňovala mysl, jsem ho musela zastavit. Vždyť já se ještě budu muset vrátit a zmuchlaná bez knoflíčků bych vypadala dost podezřele. Usadila jsem ho na židli a začala se svlékat. Knoflíček po knoflíčku, podprsenka, pak zip na sukni, kalhotky. Seděl, vzrušeně dýchal a kalhoty měl napnuté k prasknutí. Nahá jsem k němu přistoupila, klekla si a konečně rozepla vyboulený poklopec. Obsah mě nezklamal. Pořádný ohon trčel ven a já už se ani neobtěžovala s nějakým : "Počkej, já si ty džíny sundám." Obkročmo, čelem k němu jsem se na něj pomalinku posadila. Zasténal a prsty se mi zaryl do boků. Začínám se rytmicky pohybovat, nejdřív jen pomaličku. Vědomě si vychutnávám každý kousíček toho pevného, objemného bodla, než začnu zrychlovat a... najednou jsem vyhozena ze sedla. "Promiň," klopí barman zahanbeně zraky, "tohle se mi nestává, ale ty jsi mě tak vyhecovala, že.." Nevydržel, kalhoty má zmáčené spermatem. Škoda. "Už mě asi nebudeš chtít vidět, co?" ptá se zdrceně, když se soukám zpátky do sukně. Usmála jsem se: "Uvidíme." Ve dveřích jsem se otočila: "Na koho se tu mám příště vlastně ptát, když tě náhodou budu chtít vidět?" "Marek. Ale když mi dáš na sebe číslo... " Neodpovídám, odcházím. Teď se dívám na mobil a jsem ráda, že jsem před dvěma lety učinila správné rozhodnutí, dát mu ještě šanci. Na druhý pokus, kdy jsem se za ním po měsíci zastavila, mě vynesl až do nebe. I dnes mě místo oběda čeká úžasný sex. A hodina, co máme na něj k dispozici, bude pro nás oba, bolestně krátká.