Druhý

Bylo jich pár před tebou – takový to vzplanutí, pocit, že bez toho člověka už to nikdy nebude stejný. Pár nocí plných závratě, občas jen dvě tři, občas vícero, roztroušených do několika měsíců. A kde jsou teď?
„Hezké Vánoce tobě a rodině.“
„Jak se máš?“-„Jo, dobrý. Ty?“-„Ale jo, jde to.“
Víc z nich nezbylo. Divná pachuť na patře. Sem tam nějaká vzpomínka, která hřeje, sem tam nějaká, která má nahořklou koncovku. Ale už jsou to jenom série událostí, chemicky zapsaný do maličkých oblastí v mozku. Čím víckrát si je vybavujeme, tím víc je přepisujeme. Už to není skutečnost, jen naše verze skutečnosti.
Přijde mi těžko představitelný, že takhle to jednou bude i s tebou. Možná se někde potkáme. Budeš s sebou mít nějakou pěknou tmavovlásku, jó, ty se ti líbí. Podíváme se po sobě, budu čekat, jestli něco řekneš, nebo si radši ušetříš ty nepříjemný otázky, který by nejspíš následovaly. Nebo budeš třeba táta. Haha, hodně divná představa. Možná nám to jednou za čas nedá, když někdo z nás večer přebere a začne ho to vevnitř pálit. Pak si budeme psát ty blbý zprávy, který budeme chtít ráno smazat a zároveň si je budeme číst znova a znova. A nebo...a to mi přijde nejvíc divný – už nebude nic z toho. Žádný náhodný setkání, žádný zprávy, nic. Nebudeme vědět, jestli ten druhej opravdu zapomněl, a nebo se jenom usilovně snaží, aby to tak vypadalo. Nebudeme vědět, kolik máme dětí, jestli jsme zdravý, šťastný, kde žijeme, co nás trápí. Možná i opravdu zapomeneme. Jsme ještě docela mladý, roky zážitků, starostí a toho "skutečnýho" života zkrátka zastřou tu prapodivnou virtuálnost minulosti. Ach jo.

Je 31. prosince. Jsem sama doma, nikam se mi nechce. Píšeme si, tak jako každej den. Z těch asi 360ti dní, co se známe, jich opravdu moc není, kdy bychom si nenapsali. Dvacet možná?
Píp. Tak mě vyzvedni:)
Motýli v břiše, až je mi to trapný. Chvíli to rozebíráme, haha, nemám auto, já musím bejt v deset někde, něco něco. Ale je nám to jasný. Před devátou jsem u tebe. Dveře otevřený jako vždycky, jseš zrovna ve sprše. Plácnu sebou na postel, projíždím si instagram.
„Jaktože ještě nejsi nahá?“
Nejsem, ale moc dlouho to netrvá. Je to rychlý, akční, takovej ten konzumní hladovej sex. Příjemnej, nepřekombinovanej. Sperma na břiše utřu do ručníku.
Zas ležíme, plácáme pátý přes devátý, smějeme se, stěžujeme si na ohňostroje od pátý odpolední. Je to den jako každej jinej, ne?
Ještě nám to nedá, druhý kolo už je trošku propracovanější. Blíží se jedenáctá. Vyrážíme oba spolu, to je nezvyk. Směju se, že tě neznám oblečenýho. Jsi pěknej, sakra, vypadáš fakt jinak. Je mi z toho divně. Takhle tě vlastně vidí ostatní holky, to je úlet. To je pak jasný, že tě pořád někde nějaká nahání. A ty jim taky nedáš pokoj.
Během cesty tramvají mám nepříjemnej pocit. To se teď jako rozloučíme a pojedeme slavit? Ale co vlastně? Chtěla bych ti to říct, podle mě jsi to na mně beztak poznal. Ale já ti to neudělám, vím, že to nemáš rád. Rozloučíme se úplně zběžně, pusa... „Tak hlavně, ať je šťastnej!“ říkám. A jsi pryč.

Opravdu jde tohle zapomenout?