Jiná.

Pořád si na to tak úplně nemůžu zvyknout. Je to sice už spousta měsíců, ale i tak mi to občas přijde, že to prostě nemůže být můj život. Ale je. Mám štěstí.

Když jdeme po ulici a on mě sám chytne za ruku. Vždycky to stihne dřív, než bych to udělala já.

Když sedíme někde s kamarády a on mi položí ruku na stehno a dá mi pusu.

Když jsem smutná a říkám mu, že se mi chce brečet a on mi na to odpoví, že to ví a že to na mně vidí.

Když se ho kamarádka ptá, jestli si bude balit cigaretu a on mě chytí za ruku a řekne: "Já už mám sbaleno."

V každém tomhle okamžiku si uvědomuju, jak jsem šťastná, a to hlavně proto, že než jsem ho poznala, nikdy jsem podobné okamžiky neprožila.

A tak drhnu mastnotu z kachliček v kuchyni. Myju skříňky, lezu po kolenou po podlaze. Uklízím koupelnu. Umývám lednici. Pomáhám mu, zatímco s kamarády stěhuje posledních pár věcí do nového bytu.

Mám křeč v prstech, bolí mě záda, ruce mám suché a jsem zpocená. Nadávám. Pak na něj pomyslím. A pokračuju v úklidu. Pomáhám mu a dělám něco, co bych pro nikoho jiného neudělala.

Jsem jiná než dřív. Jsem zamilovaná.