Naděje

V krátkém čase již po druhé za mnoho let za mnou přijela přítelkyně. Jako jedna z mála má ráda roušky. Protože když si jí nasadí a na hlavu si narazí čepici pod kterou schová hřívu vlasů, nikdo jí nepozná. Procházeli jsme se po téměř liduprázdné městě. Na Vánočních trzích si koupili svařák a nemuseli vystát frontu jako za komunistů na banány. Pod Vánoční výzdobou si vyprávěli co všechno jsme prožili za tu dlouhou dobu co jsme se neviděli. Mluvili jsme o jejich i mých láskách. Ona o lidech, které já znám jen z televize a já o amatérech, které ona nezná vůbec. Nikdo kolem nás nikam nespěchal. Od malé holčičky jsme dostali kousek čokolády a má přítelkyně stáhla z prstu prstýnek, který ji i přes hlasité protesty rodičů vtiskla do dlaně. Po hektických dnech, které mám za sebou, tohle bylo jak oáza v poušti. A možná proto jsem měla čas si všimnout, že ve vzduchu je naděje. Jako když přichází jaro. I když do Slunovratu zbývá ještě 10 dní. A zima ještě ani pořádně nezačala. Po pár hodinách jsem ji doprovodila k její drahé potvoře na čtyřech kolech. A na cestu jí dala jeden z řetízku co mi dlouho zdobil ruku. Nechala jsem jí, aby mě vysadila před mým předraženým podnájem a vyrazila zpátky do své zlaté klece plné luxusních věci a prázdných lidí. Ale když jsem jí dávala pusu na čelo, věděla jsem že bude v pořádku. Že všechno bude v pořádku. Protože ve vzduchu je cítit naděje.