Jak voní lesní jahody

Přijížděla domů, nechtělo se jí tam. Už zase. Už zase jí to udělal. Scénu na zahradě před sousedama. Nenáviděla ho za to. Zastavila u vjezdu do lesa a vystoupila. Potřebovala se zhluboka nadechnout, když ne vzteky křičet z plných plic.

"Jste v pořádku ?" zeptal se muž, vyvážející kolečko z poslední chaty. "Ano, vlastně ne." proč pořád něco předstírat. "Málem jsem vás nepoznal. Takhle a s autem." Udiveně se na něj podívala. Nenápadný, starší, dobrotivé oči a plachý úsměv. Samovolně se jí spustily slzy. "Ne, prosím vás, neplačte. Rád bych pro vás něco udělal." snažil se jí pomoci. "Vídám vás tady. Líbí se mi, jak si povídáte s pejskem. Pan Tlapka, že jo ? Pan Tlapka vám snědl borůvky, které jste nesla v dlaních. Máte krásného psa. Můj vloni zemřel a tak jsem tu sám."

Snažila se najít kapesník, aby si utřela jistě rozmazané oči, ale zrovna žádný neměla. Přistoupil k ní blíž, sáhnul do kapsy a podal jí bavlněný. "Je čistý, jen umazaný od jahod, jak jsem si do něj před chvílí utřel ruce." přispěchal zase s nabídkou pomoci. Vzala si kapesník, utřela oči a ucítila zvláštní vůni jahod. Přivoněla si. "Děkuju. To jsou lesní jahody ?" zeptala se. "Ano, jsou. Odrůda Rujana. Vyznáte se, jste jahodová ?" Pokývala hlavou. "Ten kapesník si nechte a kdybych pro vás mohl něco udělat, stavte se. Bývám tu přes léto každý den." nabídl jí a odjel s kolečkem dovnitř.

Doma se přivítala jen s panem Tlapkou. Nikdo jiný, ji za to nestál. Dala rychlou sprchu, převlékla se a i s pejskem odešla k lesu. Jednou to přijít muselo. Utrhla se z řetězu od dřezu do zahrady a šla si k někomu jinému, pro jahody.