Se dvěma najednou!

Vprostřed temněmodrýho voceánu je vostrov a na tom vostrově bydlej vodpradávna jenom samý vopice. Kromě vopic,
tam už rostou jen samý banánovníky a tak ty vopice maj co do huby a pak už je tam jenom písek a uprostřed vostrova se tyčí podivnej temnej kámen, vo kerým se
říká, že přiletěl za dávnejch dob z nebe.


Ináč tam věčinou svítí slunko, ale vopice se před ním mohly skovat do stínu těch velkejch banánovejch listů a když bylo horko eště víc, tak mohly strkat prdele do toho vlhkýho písku a tak si je vochladit. A, že tam bylo muskejch a ženskejch, asi tak stejně, tak mohly strkat taky jinam a bejt z toho spokojený. Jináč jen stačilo strčit banán do pusy a ty kalórie už pak dělaly svý a všici měli vystaráno. Šlo to tak hodně roků, až jednou pár vopičáků
napadlo, že by se mohlo mít eště líp a prej:


„Bude třeba zvolit vopičího krále! Kerej vokáže, že je nejvěčí samec,
tak ten to vyhraje a bude král.“


Zavolali vopici, kerá se menovala Amani a vo ní to každej věděl, že je to nejvěčí samice na vostrově.


Došla ráda, sundala si sukni, vopřela se vo nejvěčí banánovník,
vystrčila zadek a čekala, jak dopadnou volby. Kandidáti se na ní začli střídat vodzadu
– byly to tajný volby a sbíraly se volební body.


Věčinou to byli pořádní chlapáci a tak se bylo i na co koukat. Nikoho ani nenapadlo, když k ní přistoupil vopičák Básim, takovej střízlík, kerej toho nikdy moc nenadělal a spíš dříve každýmu jen radil, ale z toho radění,
že má tak vyvinutej jazyk, že jí to mohl dělat najednou vodzadu i odpředu, až se
Amani svíjela v pořádným orgáči a tak bylo jasný, kdo je král. Některý se eště pokoušeli vopičit, ale dolízli jí nejvejš k loktu a tak, když poznali,
zač je toho loket, tak přešli do vopozice a nechali kralování na Básimovi.
Nikdo jinej to neuměl se dvěma stranama najednou, jak von.


Básim pak, jako řádně zvolenej, used na ten kámen, co ho teď uznali za královskej trůn a začal s tím, co mu šlo nejlíp. Začal řečnit:

„Tak hele, budem muset udělat nějakou reformu, abysme se měli eště líp. Všecko je to tu hodně zavostalý, jak za komoušů,
ale my budeme myslit nově! Vyrejem banánovníky, už tu strašej moc dlouho. Hodíme je do voceánu, pak pohrabem písek a počkáme, až k nám začnou proudit bohatý turisti, kerý maj tak rádi vostrovy a písek a budou se tu válet a my se budem válet taky, za jejich prachy! Budem se mít, jak prasata v žitě!“ A že tam nikdo neznal ani prasata, ani žito,
tak eště dodal: „A každej z nás pak bude mít vlastní Audinu! Co jednu!
Každej z nás budeme mít tři Audiny!“

A všici, co stáli vokolo, tak začli
řvát vod radosti, jak paviáni. Teda, paviáni řvali, jako vobvykle, jenom vostatní
řvali úplně stejně.

A taky tak udělali. Za chvíli byl vostrov jak cumel, jenom samej pohrabanej písek. Všici si sedli a čekali až se vobjevěj ty milionáři. Vobjevilo se ale akorát slunko a začlo pálit, jak blbý.
A s toho horka se jim začlo dělat šoufl. A že slunko pálilo eště víc a voni se neměly kam skovat, ani kam si schladit prdele, páč písek byl taky rozpálenej, tak si mohly akorát škrábat po těch prdelích, jak je měly spálený,
samej puchejř. A že se už nikomu nechtělo vůbec nic nikam strkat, tak tam neměli ani pořádnou banku a jiný atrakce a tak letěly všici za králem, ale ten měl zadek spálenej nejvíc, vod toho tmavýho kamene a tak se zmoh akorát na plamenej projev:


„Teďky, když sme na tom všici stejně, tak budu musit vymyslit nějakou reformu, na nápravu tý naší předchozí reformy…“


A, že už zas začlo vycházet slunko, tak Šeherezáda zmlkla, akorát hodila vočkem po Šahriárovi, kerej se vrtěl na tom svým trůně a skončila tak zrovinka v nejlepším, že ani neřekla, esli tu novou reformu pustili do parlamentu….