Chlupy v nose

Vážené mušle, Vážení slimáci.

Snad bych se měl omluvit za to, jak Vás, své nynější čtenáře častuji, nicméně zvířecí říše tu má své místo, požádám Vás tedy o odpuštění.
Dnes jsem měl možnost si vyměnit několik zpráv s jednou půvabnou a snad i milou slečnou, nicméně rozhodně né dost na to, abych ji mohl jakkoli hodnotit, ale vsadím se, že je v srdci dobrá a má ráda svoji babičku.
Ti, kdo četli moje předešlé dvě povídky asi vytuší, že ta dnešní bude jiná. No, koneckonců, patří spíš do blogu.

Dnešní příběh, nebo spíše další otevření mojí temné mysli bude opravdu jiný; krom tématu zásadně v tom, že si tentokrát nebudu vůbec vymýšlet, nebo snad lhát a pokusím se to zkrátit. Dnes jde o mě, o mou potřebu si vylejt to obří, ale měkké srdce, které nestojí, ale tluče už skoro čtyřicet roků.
Vsadím se, že je právě tohle to místo, kde mnozí z Vás přestanou číst a snad děláte i dobře, protože u toho rozhodně nepůjde dobře masturbovat.

/Chlupatý pán/
Jako profilovou fotku mám kocoura Mikeše.
Tohle zvíře jsem si před třemi lety přivezl z poměrně daleké severské země jako danajský dar.

Já totiž kočky nikdy neměl moc rád, byl jsem spíš člověk psí a souhlasil jsem s přirovnáním, že kočky jsou jako ženy, tedy jemné, krásné, samostatné, heboučké a vděčné, zatímco psi jsou jako muži, tedy zhrublí, zablácený prasata, co přijdou domů z procházky a kňučí o pivo a šuk.
Protože takový přesně jsem (a kdo taky tak dá lajk), chtěl jsem psa.
Dámy odpustí, ale od Vás dnes lajky nechci, jste jako kočky a ta moje dnes může za to, že se tu namáhám v posteli s mobilem a budu mít zase křeče v lokti (tím myslím psaní tohoto).
Nicméně abychom neztratili nit z dnešního klubíčka vyprávění.
Tenhle dáreček mě stál několik desítek tisíc korun jen za výlet pro něho a zpět. Ano, bylo to spojené s dovolenou a tak podobně, ale on byl a je důvodem, proč se to celé stalo a tak za to může a basta.
/.
Na začátku jsem zmínil zdejší slečnu.
No, stalo se, že jsem ji snad trochu žertem napsal jistou asociaci na možný dickpic, ale byla to fotka Mikeše.

Odpověď byla krátká a zdrcující. Nebylo to, šiši, to je klásná kočička ani; jejda kočka, no a co...
Bylo to, a teď si prosím všichni cockholdové vypíchněte oči, (nebo je to naopak důvod pro pocit štěstí), byla to tedy věta:

Žiješ se svou kočkou?

Né, ty máš kočku?! Jsem už ve věku, kdy, když patrně nemáš partnerku, ale zvíře, natož kočku tak tedy nemám zvíře, ale žiju se svým zvířetem. Žiju se svou kočkou.

Ano, nalejme si čistého vína.
Jednou dostane konzervu on, jednou dostanu myš, nebo ptáčka já. Jednou chce pohladit on, jindy mu chci vrazit prsty hluboko do chlupů až je cejtit to jeho mekoučký bříško a slyšet vrněňí já.
Máme i rozdělené role na mámu a tátu že staré školy; já chodím do práce a platím nájem, ona chodí po bytě a zdviženým ocasem kontroluje prach na poličkách a občas na mě křičí a já nechápu, co chce.

Největší comingout ovšem spočívá v tom, že je můj pán. Bavíme-li se o kočce, jako druhu, či asocializujeme-li na může a ženu, je to má paní.
Chodí si v noci ven za zábavou, kam ji dobrovolně večer pouštím a zhýrale si tam s ostatníma okusujou uši a šukaj.

Já sedím doma, honím si péro a pak s výčitkami, co jsem to za uchyláka co patří do pekla, čekám, jestli se vůbec ráno vrátí, abych ji mohl umýt nožičky, vyčistit kožich a pak mi zbydou leda tak chlupy v nose.
Jsem tedy její cockhold.

/Konkluze/
Vlastně bych měl cítit vděčnost za otevření očí a možnost sebereflexe.
Musím uznat, že se mi tato, pro mne z jiného pohledu otevřená a tedy nová role líbí.
Nicméně nikdy se nevzdám v tom a vím, že to dopadne, najít si k sobě snad poslední ženu, se kterou budeme sobě rovni v roli a společně, nadále a s potěšením budeme sloužit našemu pánovi. :)

/Dodatek/
1. Lhal jsem, že si nebudu vymýšlet.
2. Lhal jsem, že to záměrně zkrátím, ale je to kratší, no.
3. Kočka je super společnice, co neotravuje a co mám kočku, už se v noci nepočůrávám, když něco někde zašustí, spadne apod. ;)
4. Slečna je skutečná, ale může se případně poznat jen ona sama a tak se snad nebude zlobit. Cinklo mi téma a dobře se mi psalo.
5. Ne, nejsem šovinistický prase. Dělám si často z věcí prdel. I ze sebe to umím, ale chápu, že to z řádků a od cizího člověka nemusí být zřejmé.
Za 6-té a naposledy. Nevím, jaký mám mít pocit z toho, že tohle uveřejňuji. Ale s tím jsem to psal a učím se i psát a hlavně míň řešit hovna.
A mám na to koule. :S
(ON rozhodně už nemá koule a nikde nešuká a má obě uši) :D
PS: Kdo to přeci jen dočetl, děkuji a snad jsem alespoň maličko pobavil. 🙏