Můj doktor je hrdina!!!

Občas se prostě nedaří. Oslava se povedla, dort, chlebíčky i jídlo bylo skvělé. Jen druhý den jsem si připadala tak nějak nafouklá, přejezená, na oběd nebyla chuť. A hned poté to začalo, horem i spodem. Víte, jak se říká, že příběhy s hnědým jsou nejlepší? No jenže ne pro účastníky.

Většině z té oslavy bylo špatně, neděle de facto strávená na WC nebo s kýblem ve své blízkosti, noc taky nic moc. Štěstí, že jsem tam nebyla se svojím, páč oslava kamarádky a neměla jsem jiné hlídání. Nedá se nic dělat, ráno razím k doktorovi. No jo, jenže když máte žaludek na vodě a střeva taky zrovna na jedničku nefungují, je taková cesta adrenalinový zážitek. Štěstí v neštěstí chtěl manžel ten den malovat a tak byl v pondělí doma a mohl mě tedy odvézt k lékaři. S miskou v ruce, to kdyby to šlo vrchem a vycpaným pozadím kuchyňskými utěrkami, to kdyby spodem, jsem dorazila do čekárny, kde jsem si pěknou hodinku počkala. A to přede mnou bylo jen pět lidí.

Zelená jako kaktus dorazím do ordinace, moc se mi mluvit nechce. Pak doktor na mě ani nesáhne a sprdne mě, že to může být covid a že nemám respirátor. Nasadí si respirátor. Leda tak expresní mutace, říkám si. Předepíše mi injekci proti zvracení, nějaké antibiotika na žaludek a nějaké prášky na nevolnost. Bez osobního kontaktu se to však neobejde. Mám si svléknout kalhoty a kalhotky a vyskočit na lehátko. Hanbou jsem se propadala, když ze mě padaly kuchyňské utěrky. I vyskočila jsem na čtyři na lehátko a vyšpulila prdel nejen na pana doktora, ale i na sestřičku, která mezitím vším dorazila. Pan doktor vzal šťourátko do ucha ve verzi XXL a než bys řekl švec, začal mi ho rvát do místa, odkud jde většina věcí směrem opačným. Poznámku, že mám povolil, do teď nevím, zda myslel v legraci, zda je milovníkem adrenalinových sportů či zda zbožňuje kaviár. Já ve stavu, že prdnout si a neposrat se za posledních 24 hodin by byl výkon hodný medaile a on stojí přímo za mnou a chce po mě něco takového? No nakonec mi tam bez ztráty kytičky tu špejli zasunul a opět s ní vyjel, byť dodnes nevím jak. Zpětně by mě vážně zajímalo, co by jako dělal, kdybych povolila. Jako prase bych byla já, lehátko, podlaha a asi i pan doktor, to by tu ordinaci jako dávali půl hodiny do kupy? Mimochodem, já jsem byla jediná ze skupinky, co navštívili doktora a který dělal stěry z konečníku. Můj pan doktor je prostě hrdina, jak jinak ho označit. Avšak i sestřička je dobrá kaskadérka, bez varování mi do stále vystrčených půlek ďobla jednu včeličku, vcelku bolestivou. Může být ráda, že jsem šikovná holka, která leknutím nepovolí ventil.

Kuchyňské utěrky zůstaly v ordinaci, já zavolala manžela, další půl hodinu jsme objížděli lékárny, protože jsem samo sebou dostala nesehnatelné léky a nakonec jsem dorazila domů. To víte že s nehodou, já s sebou rýpla do postele a nevěděla o světě, zatímco můj muž pral mé kousky oblečení, které jsem jednoduše řečeno neuchránila před pohromou. Výsledky toho stěru jsem se nedozvěděla. Neříkal, že mám volat, tedy asi ne, to bych si snad zapamatovala. Tak nevím na co, jestli jsem jel přispěla do nějakých statistik či zda má pan doktor opravdu smysl pro hazard.