Srdce

To první, čeho si všimněte, jsou oči. Zbytek postavy vnímáš jenom periferně, ale oči se postarají o první dojem. Když je v nich jiskra, když prozrazují zájem, když se usmívají, i když je pondělí ráno, má vyhráno. Oči jsou jako pohled z fjordu do širého oceánu. Je v nich prostor, naděje, budoucnost.
Vlasy ale dávají energii. Účes může způsobit, že vesmír se přestane točit, protože uzná, že ve srovnání s tím účesem nemá čím soupeřit. Účes zastíní horské potoky svou dravostí pramenů, dává slunci důvod posílat své paprsky až k nám.
A pak ty rty. To je už zbytečné chodit do lesa na jahody nebo maliny, tu vůni, lesk a sladkou příchuť vidíš přímo před sebou. Tak blízko a tak mučivě daleko.
Vnímáš siluetu nohou. Není přirovnání, které by se k nim vzdáleně hodilo. Neni sochař, který by dokázal jenom náznakem stvořit takové dílo. Není čas, za který by se pohled na ně omrzil.
Prsa. Nevidíš, ale tušíš je. Vnímáš je. Cítíš je. Rozeznáváš jejich siluetu, děkuješ jejím plícím, že je tak jemně nadzvedávají. Není květina, která by je napodobila, není hnězda, která by tak zářila.
Ale až srdce prozradí smysl toho všeho. Až myšlenky najdou cestu od květin ke hvězdám, až tlukot srdce provede světlo od galaxií k poměnce. Až srdce tomu všemu dá smysl.
V takovém objetí krás a darů by pak bylo neskromně málo pouze děkovat za vsechno, za každý lupínek vůně, každý střípek barvy, za celý vesmír radosti a energie, který můžeš dát.