Do dalšího roku.

Nějak jsme se s Mužem usnesli, že by bylo dobrý se zase po delší době vyvětrat spolu.
My se totiž spolu moc neukazujeme. On se vlastně neukazuje nikde a já tu potřebu ukazovat ho taky moc nemám, takže dokonce i na našich svatebních fotkách, který jsme teprve vloni, čtyři roky po svatbě, rozdali po příbuznejch, je k jejich nelibosti vyfocenej zády. Jestli jsme spolu v mým rodným městě byli venku třikrát... Možná ani to ne. V jeho jednou.
V souvislosti s tím samozřejmě docházelo a dochází k různým fabulacím, nad kterejma já se ohromně směju. Vrcholně zábavnou se stala ta kolem naší svatby, kdy do Města odešla informace, že se budu vdávat a ta informace zřejmě působila až tak moc neuvěřitelně a divně, že zpátky se vrátilo, že ženit se bude můj Brácha.
A tak jsme tehdy došli k závěru, že jednou za čas je asi dobrý ukázat, kde je Krakonošovo a vydali jsme se na to konto letos na vánoční koncert místních kapel.

Tak kromě toho, že na mě dejchnul závan starejch časů a že tam byl devadesátkovej R., kterej skvěle zpíval, skvěle vypadal a vůbec byl celej skvělej, když na mě koukal s dramaticky kamennou tváří tak, aby jeho žena a můj Muž neviděli, posera, tak jsem taky utrpěla decentní šok ze ztráty paměti.
Ze ztráty svojí paměti. Protože tam vedle pódia, ač docela mladej, už šedivej, vysokej, ruce v kapsách, s nepřítomným úsměvem stál Michal, se kterým jsem se před patnácti lety vyspala po tom, co si mě v noci odvezl z Hospody do nějaký prdele kdo ví kam. Po tom, co jsme k němu vlezli oknem, protože den předtím v rámci rekonstrukce baráku vylil podlahu za vchodovejma dveřma betonem. Když jsme skončili, na hodinu usnul a pak mě odvezl zpátky do Hospody. Vím, že byla strašná mlha, měli jsme úplně mléčný čelní sklo a po cestě jsme přisrazili srnku.
To jeho jméno si pamatuju, protože to bylo to jediný, co jsem o něm věděla.
Ráda bych napsala, že jsem tenhle zážitek vytěsnila kvůli tomu nebohýmu zvířátku, ale spíš v tom hrála roli nějaká morální kocovina, která se nade mnou v tý době konstantně vznášela.
No au do piče, jak jsem mohla něco takovýho dopustit a ještě na to zapomenout?
Kolik jsem toho ještě zapomněla?

Mám teď zase živý sny a v jednom z nich jsem viděla, jak jsme byli někde na nějakým večírku či co a můj Muž na tom večírku byl fotograf a scuknul se tam s nějakou cizí holkou, která byla teda aspoň podle mýho mínění absolutně nádherná a celej večer ji tam fotil mezi balonkama a když ji dofotil a ona si sedla na gauč, sklonil se k ní a začal ji líbat a já jsem je pozorovala a každou buňkou svýho těla vnímala ten okamžik mezi nima, jak kdyby byl můj, to jejich nejdřív opatrný a pak vášnivý poprvý a když jí chytil rukou za vlasy, přepadla mě najednou ohromná zvědavost, jak to mezi nima bude dál a jak to bude vypadat, až se sejdou podruhý, protože jim to slušelo. Akorát že pak jsem se probudila.
Vrtal mi pak ten sen hlavou asi tejden a s ohledem na něj a na to, jak fungujeme poslední měsíce a taky na události poslední doby mě chytla nutkavá potřeba si s ním o tom promluvit.
Z debaty nad snem nakonec sešlo, protože když jsem přišla do ložnice a viděla ho tam, jak se zase učí nějakou tu svoji ruštinu nebo němčinu nebo programování a vedle sebe má ten svůj notýsek, kam si zapisuje co se mu ten kterej den povedlo, Kvíka mu v tom hamtá a on se ji tím svým láskyplně drsným způsobem snaží odstranit, nezvládla jsem nic jinýho, než si lehnout k němu a zeptat se ho, jestli jsme v pohodě.
"Víš jak, jestli jsme ještě pár, Kameni, jestli už to není trochu divný, jak to teď poslední dobou vedeme. Jestli jsi spokojenej."
Protože je to vážně divný. Kluci nám do všeho hodili vidle a rozbořili nám veškerý zajetý rituály. Kočky jakbysmet. Sice se to všechno už trochu uklidnilo, ale stejně nezůstal kámen na kameni.
Jak to teď píšu, asi mi ale dochází, že do stavu před tím už se nikdy nevrátíme, že tohle jsou nový pořádky a asi je načase přestat si myslet, že se vrátí nějaký starý časy.
Muž mi odpověděl příběhem, kterej mu aktuálně leží v hlavě a kterej je v kostce o tom, že jeho kamarád na společnou akci party pozval svoji kolegyni a jeho žena mu kvůli dělala scény tak dlouho, až ustoupil a zase ji odpozval.
"Víš, jsem jedinej, kterej si může bez keců jezdit kam chce a já když to vidím, už bych asi ve svým věku a po tom, co jsem zažil, že to jde, nemohl žít jinak. Kluci z party tě moc pozdravujou a já tě miluju."

Všechno je jak má bejt.

Snažím se teď v novým roce dohánět co jsem nestíhala a tak jsme byli minulej tejden s T. v rohu hlučný kavárny a pokoušeli jsme se sdělit si vzájemně novinky z poslední doby. Šlo to ale bídně. V tý kavárně bylo opravdu hrozně hlučno. A T. se s pološíleným výrazem ve tváři pokoušel udržet svoje ještě ne roční dítě aspoň chvíli na místě, zatímco jeho žena seděla s pološíleným výrazem v dalším rohu se svojí kolegyní a pokoušela se chvíli pracovat. Dítě nevzdávalo svojí snahu odplazit se za mámou a T. nevzdával svojí snahu dopřát svý ženě trochu prostoru a času a plazil se za tím dítětem s obřím plyšovým levhartem na zádech a pokoušel se zaujmout jeho pozornost. Když to nevyšlo, hodil levharta přes hlavy hostů zpátky k dětskýmu koutku, sebral dítě z podlahy, po cestě ke mně šlápnul na několik těch malejch zvířátkovejch figurek z tvrdýho plastu, který tam byly všude roztahaný, u stolku se napil zázvorovýho čaje a dítě se opět vydalo na svojí misi 'Máma'.
Kolem byla spousta lidí a nikoho z nich to nezaujalo, to mě dostávalo. Snažila jsem se tu scénu jako z alternativního vesmíru a toho levharta nějak zpracovat, ale fakt mi to nešlo, bolela mě hlava a vlastně jsem se ani moc snažit nechtěla.
"Jak že to máš teď s těma klukama?" zeptal se mě T., když si popátý přinesl dítě, který už začalo konečně zívat.
V kostce jsem předestřela podstatu toho, proč se mi poslední dobou nechce domů, viděla jsem, že je to úplně marný, takže jsem se snažila to zkrátit na minimum, protože jsem tušila, že se zase blíží okamžik, kdy levhart poletí vzduchem. Asi jsem o tom ani nechtěla mluvit, ale fakt jsem v tý chvíli nevěděla, co mám dělat, odejít mi přišlo neslušný, pomoc nabízet nemělo smysl a tak jsem zvolila strategii 'absolvujeme úplně normální schůzku u kafe jako za starejch časů a všechno je v pohodě'. V rámci toho jsem jednu chvíli zmínila i to, že se mi nelíbí, že je neustále vidět do ložnice, na což on řekl, že by možná bylo dobrý dát do dveří závěs a já jsem na to řekla, že tam závěs samozřejmě je, ale problém je v tom, že já nechci mít závěs ve dveřích do ložnice. A on na to odpověděl, stručně, zatímco se pohupoval v kyčlích, aby udržel dítě v klidu:
"Chápu."
A já i v tom chaosu viděla, že opravdu chápe stejně jako tehdy chápal mojí vizi toho, že budu žít jen do čtyřiceti a byla jsem mu vděčná, že už se nesnaží hledat další řešení a že to se mnou jenom sdílí, i když mu na to nezbejvá moc pozornosti ani síly. A pak jsme tam dlouho jen tak byli, on stál s dítětem v nosítku a zpíval, aby ho uspal a já jsem seděla, pozorovala lidi, poslouchala to jeho broukání, myslela na to, jak mi ještě nedávno zpíval v kavárně, bylo mi čím dál tím jasnější, že pomalu ale jistě přicházím o kamaráda a on do toho tiše řekl:
"Lidi říkali, že si nedovedu představit, jaký je to mít dítě, dokud ho nebudu mít, ale já jsem si to takhle nějak představoval a vůbec mě to nepřekvapuje, přesto mě strašně mrzí, že se ti nemůžu věnovat víc. Ale děkuju, že se mnou sdílíš tuhle náročnou chvíli."
No jo. Však nejsem hloupá. Je mi šestatřicet a drtivá většina mejch kamarádů a kamarádek má rodiny a děti a znám už tenhle scénář. Fotka z ultrazvuku, poslední kafe v očekávání, euforická zpráva o mírách a vahách, křest, odmlka a stěhování do domku pod lesem, druhý dítě, třetí dítě, dáme si vědět, ahoj. Když to před lety začalo, chvíli mi trvalo, než jsem to integrovala jako přirozenou součást svýho života.
Řekla jsem to takhle T., smál se, že mám pravdu.

Když jsme se loučili, dali jsme si pusu na obě tváře, T. se musel hodně sklonit, protože je vysokej, a já jsem přitom dlaní pohladila zádíčka toho dítěte, protože jsem ho měla v úrovni očí a pak jsem někam na něj dala pusu, napadlo mě přitom sice zase debilně, že je to stejný jako pohladit kočičí hřbet skrz látku houpačky u stropu, ale přišlo mi to výjimečně přirozený, protože to bylo dítě mýho kamaráda a bylo pro mě v tu chvíli akceptovatelný jako jeho neoddělitelná součást a tak jsem prožila jeden z velmi mála okamžiků, kdy jsem k nějakýmu dítěti pocítila sympatie. Protože T. udělalo šťastným.
A taky zoufalým, možná šťastně zoufalým, ale to se předpokládám spraví, až se mu bude líp spát a nebo až si tahle jeho dcera přivede domů správnýho nápadníka a jemu se konečně uleví, že teď už se o ni postará někdo jinej.
V červnu jdeme s Mužem jemu a jeho ženě na svatbu. Jsem ráda, že si T. bere tuhle ženskou a ne tu, co měl nutkání ji podvádět a nebo tu, co se za ní chtěl odstěhovat do Ruska, jakkoli se pravděpodobně stejně jednou odstěhuje i se svojí rodinou někam daleko do přírody, protože on takovej je.

Když jsem stála v ulici na rozhraní Vinohrad a Žižkova a čekala na Uber, úplně prázdná, vyčerpaná z celodenních interakcí ve velkoměstě s rukama v kapsách a s hořícíma tvářema, uvědomila jsem si, že kdybych šla tou ulicí ještě kousek dolů a pak zahnula někam doleva, došla bych k tý lampě, co stojí pod oknama bytu, ve kterým kdysi dávno žil Dvojplamen a zničeho nic jsem se rozbrečela tak, že jsem si musela dát obličej do dlaní, abych neřvala na celou ulici. Ten den už podruhý. Poprvý ráno, když jsem hypnotizovala v telefonu řádek, pod kterým se skrývají archivovaný konverzace a přála si, aby na něm vyskočila sotva viditelná notifikace.
Nic nikde nevyskočí, protože Dvojplamen v devadesáti devíti celých devadesáti devíti procentech vždycky respektoval moje rozhodnutí a to jedno procento, co tam haprovalo s sebou neslo oznámení o narození dítěte, což je pochopitelně událost, pro kterou stojí za to zkusit prorazit zeď. A taky je Váha a Váhy se k smrti nerady hádají, ty radši zmizí z povrchu zemskýho, než aby dobrovolně do nějaký hádky vstoupily.
Naser si! chtělo se mi zařvat, když mi přišla poslední zpráva. Místo toho jsem na ni neodpověděla a pak probrečela celej listopad.
Stejně bych si strašně přála aspoň nějaký malý potvrzení toho, že na mě myslí a že mu to taky není jedno.
Vím, že musím já udělat ten první krok a jít zaklepat na dveře jeho dílny a tam mu konečně říct všechno to co jsem mu nedokázala říct celý ty roky. Ne proto, abych to mezi náma napravila, ale proto, že jinak to nikdy neuzavřu. Mnohem spíš to ale neudělám, on se pak odstěhuje a já budu přemejšlet do konce života nad tím, jak jsme to neukončili.
Snažím se nebejt přehnaně ultimátní, protože vím, že tady na tom území není nikdy nic jistý, ale přece jen oproti dřívějšku pozoruju změnu.
Už nechci bejt v plný pozornosti, čekat a analyzovat. Nechci brečet večer v zimě na chodníku při čekání na taxík. Chci, aby to, co mi posílá schovaný v hudbě, řekl nahlas. Taky už tu hudbu nechci posílat. Jsem unavená. Za patnáct let jsme se nepohnuli z místa. Nikdo z nás za to nemůže víc nebo míň, je to realita a je to na hovno, dva rozbitý lidi si asi nakonec přece jen vzájemně víc škodí než pomáhají. Špatný pocity už nevyvažujou ty dobrý, aspoň ne teď. Pevně drž, rychle pusť, říká Dvojplamen. Možná se jenom musím pospravovat a pak se vrátit jiná a silnější.
Když jsem zvedla hlavu, stál na druhý straně ulice na chodníku pán se psem a pozoroval mě. Chtěla jsem nějak ocenit to, že někomu není jedno, že vidí někoho cizího bulet na ulici, tak jsem mu aspoň trochu mávla.

Už jsem to psala někdy loni v lednu. Tenhle rok byl rokem pravdy. Do dalšího jsem vstoupila mimo jiný s odhaleným rodinným tajemstvím, který se mnou slušně zamávalo a jehož obsah pomalu ale jistě mění můj život. Je to přesně ten druh báječný informace, kterou se chcete dozvědět když je vám šestatřicet, jste v manželským svazku a po tom, co se definitivně rozhodnete, že nechcete děti. Na druhou stranu líp pozdě než nikdy se říká.
Jinak se mi samozřejmě dějou i dobrý věci, některý moc dobrý, za který jsem fakt vděčná, vlastně i to kolem tý rodiny je pozitivní, ale asi nemám potřebu se z dobrejch věcí vypisovat a taky se minimálně o některý z nich nechci dělit. Leda by mi zapadly někam do nějakýho kontextu.
Když to vezmu kolem a kolem, jsem vlastně šťastná a nemám si na co stěžovat.

Jo jestli prej já mám nějaký tajemství se mě někdo tuhle zeptal. Cha. Mám jich víc než kdokoliv jinej. Hlavně proto, že je mám i sama před sebou, to je taky zjištění hodný loňskýho roku.
Zdravím tě, Martine, přemejšlela jsem nad tím a tohle je odpověď na tvojí otázku!

Já bych vám ráda do dalšího roku popřála, abyste si uměli správně přát a aby vám splnění vašich přání dělalo jenom samou radost a žádný starosti a abyste měli pocit, že jdete po správný cestě. Napsala bych to dřív, ale celej podzim jsem někde courala a buď jsem na to neměla čas, nebo náladu, tak aspoň doufám, že si toho novýho roku užíváte stejně jako já, která jsem už konečně zabrzdila.