Zraněná - věnováno EX

Malý něžný anděl andělským zpěvem se pomoci dovolává, avšak ni hlásky nevydaje, hrdlo úzkostí stažené, jen zběsilý tlukot poplašeného a zmateného srdce slyšíc, odrážeje od čtyř holých stěn.

Svatozář na popel spálena, křídla jemná a bělostná, hrubostí a na něm vykonaným násilím zlámána.

Jako vězení ty čtyři stěny bez oken, bez dveří, bez možnosti úniku nicotě, chladné prázdnotě.

Samotou mrznouce se v klubko choulí a polámanými křídly překrývá zbídačelé zubožené tělíčko.

Slzy kanoucí po posmutnělých lících, tím mrazem bezcitnosti lidského konání, se v rampouchy mění.

Tu rozjímaje anděl o údělu lidského bytí, snažíce se rozvzpomenout, proč jen kvůli tomu jednomu životu z nebe se snesl, proč právě ta jedna duše stála mu za tu oběť, proč právě ten jeden osud nejen o svatozář jej připravil, však proč ještě toliko krutosti na něm posléze vykonal?

Těch nádherných společných chvil snad příliš rychle se nasytil? Nebyla snad horkost srdce a andělská oddanost tím kýženým?

Tu další kanoucí slza na mrznoucím rampouchu ve špici se zastavila, i nemaje anděl úniku, zničen, zubožen, a zklamán lidským údělem, proklaje si srdce tímto ostřím vlastní lítosti.

Řinoucí se horká krev jest tím posledním, co jeho nebohá zrmoucená křídla ohřeje v těch posledních málo okamžicích, než nachýlí se okamžik posledního dechu.

S přáním na rtech zkomírá to křehké stvoření, jež lásku poznati chtělo, avšak životem ji zaplatilo.

Neubližujte andělům ! I jejich srdce krvácí ...