Živárium

Já mám v srdci spoustu místa.
Jeho kapacita je omezená, ale přece tam je pořád hodně místa, který nikdy obsazený nebylo, protože neumím vytloukat klín klínem, nejsem člověk, co zmizelý nahradí novým, aby zasypal díru.
Díry v srdci mám, ale mám tam takový chlívečky, pěkně vedle sebe, někde je obsazeno, někde je ta díra. Chybí tam Děda a Kočka a Dvojplamen třeba a chybět budou už navždycky, protože mi vyrobili tolik vzpomínek, že na ně už nejde nikdy zapomenout, díra tam zůstane na památku a jako výraz úcty, abych věděla a nezapomněla. Ty díry mají stěny ze světlý hlíny a vypadají jako díry na rakvičky, ale to je blbost, protože to nejsou pohřební díry, pořád je v nich fluidum Lásky a Štěstí a Radosti, jenom je tak vidím, protože v mý hlavě se prostě všechno vizualizuje a podobu těch vizualizací vědomě ovlivnit neumím, stejně jako neumím ovlivnit, jakou kdo má barvu.
No a někde napravo v tý řadě, na konci tohohle podivně krásnýho kolumbária, možná spíš živária, tam je pár neobsazenejch míst pro všechny případy.

Slovo 'živárium' mimochodem neexistuje, říká gůgl, přitom je to tak hezký slovo.

V mým životě čas od času přijde okamžik, kdy se musím rozhodnout, jestli můžu mít někoho ráda nebo ne. Ne ráda jako jarskou omáčku, jak říkal Kája Mařík, nebo jako kytky nebo jako východ slunce nad Braníkem. Ráda jako obsadit chlíveček živou bytostí a smířit se s tím, že místo něj jednou bude další díra.
Přednaposledy se u mě uhnízdila kolegyně z kavárny, ale kdy kdo další předtím? Je to pět, sedm, jedenáct let? Kdo? Nevím, tak daleko nedohlídnu, ale zřejmě nikdo, když si to nepamatuju, ačkoli je to pro mě tak důležitý.
Nečekala bych, že se to ještě znovu stane a přece stalo, někdo další obsadil prázdný místo v mým živáriu, aniž by se o to nějak snažil. Je to zvláštní pocit, bejt zase na začátku něčeho takhle novýho a vyrábět si vzpomínky na celej život. Děsivě hezkej. Úplně jsem tomu odvykla.

Nechat obsadit to místo pro mě znamená rozhodnout se, otevřít srdce, pustit se a přijmout novýho nájemníka se vším všudy. Ještě kdybych to uměla beze strachu, to bych byla nejšťastnější člověk na světě. Ale to bych zase asi neměla vůbec žádnej pud sebezáchovy a to by taky nebylo dobře.

Člověk nepotřebuje sto různejch lidí, který mu zaplácnou čas a messenger. Člověk potřebuje někoho, koho zvládne vidět, když nejde žít, kdo na něj myslí, kdo ho obejme a kdo se sebere a přijede s dekou, když vám kalhoty nebo sukni sežerou eskalátory.

"Dovedu si představit, že těch lidí, který chceš vidět v těhlech stavech, není moc, viď?" zeptal se mě kdysi strašlivě dávno Dvojplamen během nějakýho úplně běžnýho rozhovoru, ze kterýho si pamatuju jenom tohle. Protože to přesně definovalo podstatu každýho toho jednoho mýho chlívečku.
A taky protože tenkrát jsem zvládala vidět jen jeho. Vsadila jsem všechno na jednu kartu, na něj, protože byl jedinej, kdo mě vnitřně nezabíjel. To on položil základy pro všechny ty chlívečky v mým srdci a v tom přesně spočívá jeho naprosto výjimečná a nezaměnitelná a neopakovatelná úloha. On je Počátek mýho Života, před kterým jsem stokrát umřela. Je součást mě, moje levá ruka a noha, je do mě vrostlej.
Nikdy jsem mu tohle neřekla a měla jsem. Vrátil mě zpátky do vědomí, že mezi smutkem a radostí, který zabíjej, existuje ještě další nekonečně bohatá sada emocí a pocitů. Že můžu zase fungovat i jinak než jako automat. Donutil mě psát a tvořit a otevírat hrudní dutinu pro všechny dobrý věci, který ke mně přijdou. Zachránil můj život pro všechny další lidi po něm, který to se mnou díky němu měli trochu jednodušší. Proto mě jeho nepřítomnost TAK STRAŠNĚ bolí. Tak to je.
Udělal všechno a přitom nic. Možná jsem si to o něj taky udělala já sama, protože už jsem to potřebovala. Kdo ví.
Je čas oddělit svoje končetiny od jeho a postavit se na vlastní nohy a vzít to do svejch rukou. Už to vidím. Dlouho jsem to neviděla, ale teď jo. Nic nemůže trvat věčně. A pak to mezi náma buď úplně skončí a nebo začneme od začátku a jinak.

Eric Berne, zakladatel transakční analýzy, tvrdí, že k tomu, aby nám nevysychala mícha, potřebujeme tři pohlazení denně. Když to trochu zromantizuju a zobecním, tři potěšení za den přicházející zvnějšku, ať už je to reálný fyzický pohlazení, úsměv, pohled nebo hezký slovo, by člověku měla stačit k tomu, aby vedl víceméně naplněnej život.
Když to ještě trochu zúžím, teoreticky si člověk může ta tři potěšení zařídit sám. Třeba tím, že bude opečovávat živoucí bytosti v těch chlívečkách a jenom pomyšlení na ně mu tak bude generovat potřebný množství hormonů štěstí.
Si myslím. Ale nejsem Eric Berne, jsem divná ženská ve středním věku, která se nenechá ochočit příkazem, zákazem, manipulací ani vydíráním.

Mimochodem... Za tři potěšení vydá jedno obejmutí, jak se mi tak zdá, čili objímejte se. Jedním objetím můžete upravit svůj osobní prostor i svět kolem sebe.

Kvíka sice není člověk, Kvíka je kočka, ale už víc jak rok obejmutím léčím její deprivaci.
Kvíka mi teď pokaždý, když otevřu vchodový dveře a vrátím se domů, přeleze ze skříňky do náruče, položí si hlavu na moje rameno, zavře oči a přede. A pak, když chce pryč, už mi neserve záda jako dřív, odnaučuje se tyhle vzorce rozbitýho tvora, protože pochopila, že už je nepotřebuje, že její svět už není plnej nebezpečí. Místo toho se zakroutí jako hádě, kvikne a já to pochopím a postavím ji na zem ke spokojenosti mojí, její i Čvachty.
Kvíku je třeba léčit taky Láskou. Když něco provede, netrestám ji, ale chytnu ji pevně do náruče, hubičkuju a říkám jí, že ji miluju.
Zkraje mě to fakt bolelo, ty zahnisaný hluboký drápance, který mi dělala, když se snažila bojovat o život, ale stálo to za to. Kolik toho je teď jedna Kvíka schopná dát nazpět, když je naplněná její potřeba respektu a lásky bez podmínek, to je úplně neuvěřitelný.

Jsem lidská kočka. Respektuj mě a udělám pro tebe všechno na světě. Zkus mě jednou nakopnout a už nikdy mě neuvidíš. Takhle je to jednoduchý. Lidi v mejch chlívečkách to pochopili, ba co víc, léčí mě ničím nepodmíněnou náklonností a já pro ně na oplátku udělám všechno na světě.

Taky byl teď Valentýn. My ho neslavíme, aby se jakože neřeklo, že jsme komerční, ale slavíme Věnceslava. Ten je den předtím a je to letitá tradice mýho Muže a jeho kamarádů, který pasovali Věnceslava na patrona všech lidí dobrý vůle.
No a protože nejsme na Valentýna komerční, zakoupil můj Muž na slevomatu romantickej balíček pro dva, kterej obsahoval vířivku a biliár.
Vždycky mi bylo záhadou, kdo tyhle balíčky kupuje.
Tak teď už to vím, kupuje je můj Muž.
No co bych k tomu napsala kromě toho, že jsem si v tý vířivce chtě nechtě vybavila příběh z Věřte Nevěřte o tom, jak holčičce začalo růst břicho a nikdo nevěděl, čím to je, tak ji vzali na operaci a tam jí k překvapení všech vyřízli z dělohy malou chobotničku. Jakože ta holčička otěhotněla s chobotnicákem po koupání v moři.
Okamžitě po sprše jsem si šla vygůglit, jak dlouho že vydrží spermie v chlorovaný vodě, protože odjakživa mám pocit, že jestli jednou budu čekat dítě, nebude to s Mužem a stane se to na základě nějaký podobný podivně debilně absurdní náhody.
Jo a ten příběh s chobotnicí byl prosim vás fikce.
Pak jsem hráli ten biliár, resp. můj Muž hrál a já jsem se pokoušela trefit aspoň do nějaký koule a připadala jsem si jak úplná kráva. A on si mě u toho fotil, protože říkal, že mi to sluší a že mu přijde roztomilý, jak špulím hubičku. Když jsem se pak na ty fotky podívala, viděla jsem na nich příšerně nasranýho mýho tátu, kterýmu se s postupujícím věkem čím dál tím víc podobám a když jsem tak překvapeně vzdychla, že jsem si teda myslela, že jsem hezčí, tak můj Muž na to odpověděl:
"Ale tvůj táta není ošklivej chlap."
Au.
"Tys to schválně kazil, abych vyhrála, co?" ptala jsem se pak v autě.
"Jen asi dvakrát nebo třikrát."
"A stejně jsem to posrala, co?"
"Jo, ale byla jsi u toho hezká."
Mýho Muže nejde nemilovat a já se fakt ze všech sil snažím bejt dobrá žena, i když neoblibuju vířivky a nesnáším biliár.

A stejně jsem na tom byla líp než Svědek, kterej se na Valentýna zeptal svý ženy, jestli může jít večer s kamarádem do hospody, na což mu ona odpověděla, že samozřejmě, žádnej problém, načež s ním ještě tejden po tom nepromluvila, protože 'měl vědět, že by jí potěšilo, kdyby to navzdory tomu, že Valentýna nedrží, přece jen spolu oslavili a že mu mělo dojít, že se na to pivo vůbec neměl ptát a měl zůstat s ní doma.'
Pak se mi divte, že nemám ráda ženský.
A jemu to patří, nežije s ní první tejden a je nepoučitelnej, blbec, a já ho varovala. Už když se s ní seznámil a pak taky před svatbou.
Moc se těším, až spolu ty dva založí rodinu.

Jo a taky jsme po cestě do tý vířivky přecházeli silnici, protože jsme měli zpoždění, a přeběhli jsme přes cestu @sunsetka, která mě poznala, což jenom potvrzuje mojí pro někoho paranoidní teorii, že já se fakt neschovám. Co už.

Tak ještě opožděně všechno nejlepší všem lidem dobrý vůle!